Článek
Nemohu tomu vůbec uvěřit! Den co den, již od rána na mne chrlí sdělovací media, a to nejenom ta veřejnoprávní, ale i ta ostatní včetně těch pokleslých, senzační zprávu!
Naše moudrá vláda zakázala, ústy neméně moudrého ministra zdravotnictví, veřejný zpěv na celém území naší milované vlasti. Údajně kvůli pandemii nebezpečného koronaviru. Ale já vím svoje! To božská prozřetelnost konečně vyslyšela moje dlouholeté prosby a konečně mě zbavila prokletí mé více než půl století staré přísahy a vrátila mě do lůna lidské společnosti jako jejího rovnoprávného člena. Do očí se mi derou slzy dojetí, vděčnosti a radosti: Ecce homo! Ejhle já, ejhle člověk!
Jako pubertální mladík jsem totiž musel v rámci povinné školní docházky absolvovat i hodiny hudební výchovy, jejíž podstatnou částí byla výuka zpěvu. Zpěv byla činnost, která mi byla vzdálenější než vrcholky Himalájí. V souvislosti se svými pěveckými výstupy jsem si často od svého okolí musel vyslechnout různá trapná přirovnání, jako například přirovnání mého zpěvu k nářku krkavce postiženého epileptickým záchvatem nebo byla moje pěvecká produkce srovnávána s řevem žlučníkovou kolikou postižené hyeny skvrnité a tak podobně…
Dokonce se údajně můj učitel zpěvu dal ve sborovně před kolegy slyšet, že například ke známé tragedii, a to k sebevraždě dvou mladých milenců z Verony, kterou zvěčnil Shakespeare ve svém dramatu Romeo a Julie, nemuselo vůbec dojít, kdyby Romeo disponoval mými pěveckými schopnostmi. Dotyčný expert přes zpěv totiž rádoby vtipně poznamenal, že v takovém případě by se při známé noční scéně, kdy Romeo zpívá vyznání lásky své milované Julii pod jejím balkonem, vrhla zpěvem otřesená Julie dobrovolně dolů z balkonu do Romeovy nejen dychtící, leč i ochranné náruče. Náladu učiteli zpěvu tehdy nepokazil ani suchopárný a vždy exaktně uvažující matikář. Ten poněkud škodolibě prohlásil, že pokud kolegův popis úrovně mého a tedy potažmo i Romeova zpěvu by alespoň přibližně odpovídal skutečnosti, tak je z hlediska matematické statistiky, s pravděpodobností blížící se limitně k jistotě, možno předpokládat, že společně s Julií by se do Romeovy náruče vrhl i sám balkon. A v takovém případě lze takřka s jistotou predikovat, že k tragedii by stejně došlo, a to dokonce ještě dříve, než ve svém díle uvádí pan Shakespeare. Polemizovat by se dalo pouze o tom, zda by se skutková podstata způsobu úhynu mileneckého páru i v tomto případě dala kvalifikovat jako pouhá sebevražda.
Ale vyučující učitel zpěvu měl i dobré srdce. Řekl mi, že se na mne trochu poptal ostatních vyučujících a že mi nechce kazit vysvědčení a že je ochoten mi dát ze zpěvu na vysvědčení trojku, pokud se perfektně naučím alespoň texty probíraných písní. Před koncem roku si mě vzal stranou a sdělil mi, že se dohodl s kolegy, že na závěrečné vysvědčení mi dá dokonce ze zpěvu dvojku, protože jinak mám údajně samé jedničky, ale že mu musím svatosvatě přísahat, že se nikdy v životě nepokusím zazpívat pokud bude v doslechu jakákoliv živá bytost obdařená funkčními sluchovými orgány a tím prý nemyslí pouze bytosti lidské!
Souhlasil jsem a slavnostně jsem přísahal na život svůj a na životy svých, v té době ještě zdaleka nenarozených potomků. A tuto hroznou přísahu jsem skutečně nikdy neporušil!
Já jsem si dokonce ani v přísném soukromí nikdy nezazpíval. Jen jednou jsem se o to pokusil, ale výsledek mě od podobných nerozvážností do budoucnosti spolehlivě navždycky odradil. K tomuto nerozvážnému pokusu došlo v diskrétním azylu místnosti, které se ve středověku říkalo prevét. Těmito azylovými místnostmi disponuje i novověk, často pod jinými názvy. Prevéty byly a jsou příslušníky rodu Homo sapiens hojně a s oblibou využívány k pravidelné činnosti, která uleví tělu a mnohdy potěší i duši. Z ryze technického hlediska je rozdíl mezi středověkým a novodobým prevétem pouze v tom, že středověký prevét obvykle neměl dveře, a to údajně proto, aby azylant měl možnost neustále sledovat i dění v přilehlém hodovním sále. To až naše prudérní novodobá společnost opatřila prevéty dveřmi a často i bytelným zámkem. A já, izolován v takové místnosti jsem, kromě úlevy své tělesné schránce, vždy současně poskytoval i potravu své duši, a to většinou prostřednictvím svých vlastních hlubokomyslných filosofických úvah. Jenom jednou jsem se filosofii pokusil nahradit zpěvem. Výsledek se dal přirovnat k výbuchu šrapnelu. S prvními tóny mého zpěvu bouřlivě opustila mé tělo všemi jeho otvory veškerá nadbytečná materie a ani zdaleka to nebylo jenom to zlato z hrdla. To bohatě stačilo k tomu, abych se příště pěvecké produkce dobrovolně a rád zřekl.
Pokud snad máte ještě někdo pochybnosti o významu slova prevét, pak vám doporučuji použít internetový vyhledávač Google. A mohu vám i nabídnout úderné slovo výsernice, které je údajně českým ekvivalentem slova prevét. Ale pozor! Mezi vědci stále panuje důvodné podezření, že slovo výsernice je neologismus vytvořený až po roce 2000!
Můj vlastní problém byl ale vždy hlavně problémem psychického rázu. Nezrušitelnou přísahou jsem se více než před půl stoletím zavázal, že se nikdy nepokusím veřejně zpívat. Samozřejmě o to vůbec nestojím, vím totiž svoje! Ale každý veřejně zpívat může, jenom já nesmím. To mě zařadilo až na samotný okraj lidské společnosti a způsobilo mi nevýslovné psychické trauma. Ani po půl století jsem si nezvykl s tímto handicapem důstojně žít.
Až teprve nyní, díky koronavirové pandemii a hlavně díky naší moudré vládě, která zakázala veřejně zpívat úplně všem, jsem se opět stal plnohodnotným členem lidské společnosti. Vzhledem k mému již vyššímu věku doufám, že současný stav vydrží až do mého odchodu z tohoto světa. A vůbec mi nebude vadit, že mě při tom odchodu bude doprovázet pouze reprodukovaný pohřební zpěv, linoucí se třeba jenom ze starého gramofonu.
