Článek
Už je to čtvrt století, co mi v hlavě začal hrát tenhle rozladěnej orchestr.
Puberta, říkali tomu. Hormony. Jako by hormony byly parta opilejch muzikantů, co se rozhodli nacvičovat death metal v mý lebce.
Jenže tenhle koncert nějak neskončil.
Místo toho se z toho stala celoživotní šňůra, kde jednou hraju sólovou kytaru na steroidech před vyprodanou arénou (i když v reálu sedím v trenkách u počítače a píšu geniální e-maily na všechny kontakty v adresáři s nabídkou, jak zbohatnout přes noc), a podruhý se krčím pod rozvrzanou židlí v zákulisí, brečím a myslím si, že i ten uklízeč má lepší život.
Bipolární afektivní porucha. Zní to tak učeně, tak klinicky. Jako by to byl nějakej vzácnej motýl, co mi přistál na mozku. Ve skutečnosti je to spíš nasranej medvěd, co mi jednou za čas rozmlátí nábytek v hlavě a pak zase usne zimním spánkem, zatímco já se snažím uklidit ten binec.
Pamatuju si ty první záblesky.
V devátý třídě jsem najednou začal psát básně. Ne ty pubertální bláboly o zlomeným srdci. Tohle byly eposy o vesmíru, o smyslu bytí, o kvantový fyzice, o všem možným, o čem jsem předtím neměl ani páru.
Spal jsem tři hodiny denně a cítil se nesmrtelnej.
Byl jsem přesvědčenej, že jsem novej Rimbaud, Einstein a Freddie Mercury v jednom těle.
Pak přišel den, kdy jsem se probudil a ty básně mi připadaly jako snůška patetickejch keců.
Svět ztratil barvy, hudba zněla falešně a já jsem si připadal jako ten největší idiot na planetě. Schoval jsem se pod peřinu a probrečel celej den. Rodiče si mysleli, že mě zmohla nějaká chřipka. Chřipka duše to byla.
Takhle se to střídalo.
Vzestupy a pády.
Světlo a tma.
Extáze a beznaděj.
Nikdo mi tehdy nic neřekl. Vlastně ani já sám jsem si nic neuvědomoval. Prostě jsem byl „náladovej“.
Jednou jsem byl ten nejlepší kamarád, plnej energie a nápadů, a podruhý jsem se s nikým nebavil a všechno mě štvalo. Kamarádi kroutili hlavou, holky se na mě vykašlaly (s výjimkou těch, co měly podobně rozjetej vnitřní lunapark, ale to je zase jiná kapitola plná divokejch jízd a náhlých zastávek).
Dneska už vím.
Mám toho medvěda v hlavě.
Dali mu jméno – bipolární afektivní porucha.
Zní to tak seriózně, až se mi chce smát.
Jako by to byla nějaká vzácná diagnóza.
Ve skutečnosti je nás takovejch spousta, jenom o tom nemluvíme.
Protože co by si lidi pomysleli? Že jsme cvoci? Že jsme nestabilní? Že s náma není radno ztrácet čas? Mají možná pravdu. Ten medvěd dokáže být pěkně nevypočitatelnej.
Ale víte co? Naučil jsem se s ním žít.
Občas mu hodím nějakej ten metaforickej piškot, když je manickej a chce řádit. Občas ho zase přikryju dekou, když je depresivní a nechce vylézt z jeskyně.
Není to ideální soužití, občas mi ten chlupatej prevít pěkně zavaří život, ale je to můj medvěd. A tyhle zápisky jsou tak trochu jeho deník. Deník jednoho rozladěnýho orchestru v jedný poněkud potrhlý hlavě.
A bude to jízda, na to vemte jed. Nahoru a dolů. Světlo a tma. Smích a pláč.
Vítejte na palubě bipolární horský dráhy.
Držte si klobouky, jedeme z kopce.
A možná zase nahoru. Kdo ví?
To je na tom to nejzábavnější a zároveň nejvíc nasírací.
Ta neustálá nejistota.
Ale co je v životě jistýho, že jo? Snad jenom to, že ten můj medvěd si zase brzy zamručí.
A já budu muset vymyslet, jak s ním zase vyjít. A o tom vám budu vyprávět. Protože tohle je teprve začátek.
A bude to zajímavý.
