Článek
A teď, když už jsme si tak nějak představili toho chlupatýho spolubydlícího, co mi občas dělá z hlavy diskotéku a jindy pohřební síň, můžeme se podívat na to, jak se s ním vlastně žije. Představte si, že máte doma permanentně podnapilého kamaráda s nevyzpytatelnou náladou, který vám střídavě slibuje, že spolu dobijete svět, a pak vám pro změnu tvrdí, že jste k ničemu a měli byste se zahrabat pod zem. A teď si představte, že ten kamarád bydlí přímo ve vaší hlavě a nemůžete ho vyhodit.
Jednou, to jsem byl zrovna v tom „dobijeme svět“ módu, jsem se rozhodl, že napíšu knihu. Ne ledajakou knihu. Bude to magnum opus, sága o lidským údělu, něco mezi Tolstým a sci-fi béčkem. Seděl jsem u počítače dnem i nocí, pil kafe po litrech a klávesnice mi pod prsty tančila zběsilý step. Měl jsem pocit, že mi myšlenky proudí z hlavy jako Niagarský vodopád. Byl jsem geniální, nepochopený, vizionář. Všechno mi dávalo smysl, vesmír se mi otevíral a já jsem do toho rukopisu sypal jednu převratnou myšlenku za druhou. Už jsem viděl ty literární ceny, ty rozhovory v televizi, ty zástupy fanynek.
Pak, asi po třech týdnech tohohle tvůrčího amoku, se něco zlomilo. Jako když se přetrhne struna na kytaře. Najednou mi ty tisíce slov připadaly jako snůška nesmyslů. Ten „geniální“ příběh se mi jevil jako patetická slátanina, postavy jako papírové loutky a moje „hluboké“ myšlenky jako pubertální výkřiky do tmy. Zavřel jsem notebook s pocitem naprostého zhnusení. Tu knihu jsem už nikdy neotevřel. Leží někde na externím disku, zapomenutá relikvie jednoho manického vzplanutí.
A takhle je to se vším. Projekty, vztahy, nápady. V manické fázi jsem nezastavitelný. Rozjíždím jeden podnikatelský plán za druhým (většinou skončí ve fázi rozpracovanosti), zamilovávám se do každé druhý ženy na potkání (většinou to skončí zlomeným srdcem, a to nejen mým) a plánuju revoluce ve všech oblastech lidského konání. Mám pocit, že dokážu cokoliv, že mi patří svět. Jenže pak přijde ten propad. A najednou nedokážu vstát z postele. I umytí zubů se zdá jako nadlidský úkol. Všechno je šedivé, bezvýznamné, beznadějné. Připadám si jako ten nejzbytečnější člověk na světě. A ten uklízeč? Jo, v tu chvíli jsem si naprosto jistej, že má lepší život. Minimálně nemusí bojovat s nasraným medvědem v hlavě.
Nejhorší na tom je ta nepředvídatelnost. Nikdy nevíte, kdy ten orchestr přepne z euforickýho metalu na pohřební blues. Někdy to trvá týdny, jindy se to otočí během pár hodin. Je to jako sledovat počasí na horské dráze – slunečno se během okamžiku změní v bouřku a vy nemáte žádnou kontrolu nad tím, kdy se to zase uklidní.
Ale jak jsem už říkal, naučil jsem se s tím žít. Mám svoje triky, svoje rituály. Když cítím, že medvěd začíná řvát a chce rozbíjet nábytek, snažím se ho zklidnit. Dělám věci, které mi pomáhají ukotvit se v realitě. Chodím na procházky, poslouchám klidnou hudbu (žádnej death metal, ironicky), snažím se dodržovat nějaký režim, i když v manické fázi je to asi tak účinný jako plivat proti větru. A když se medvěd propadne do deprese a nechce vylézt z jeskyně, snažím se ho nenutit. Jenom mu tam občas prostrčím nějakej ten metaforickej piškot – třeba si pustím oblíbenej film, dám si něco dobrýho k jídlu, zavolám někomu, komu věřím.
Není to ideální. Občas ten medvěd vyhraje a já se pak musím sbírat ze dna. Ale už vím, že to dno není konečná stanice. Vždycky přijde zase ten vzestup, ta chvilková iluze, že všechno je možné. A v těch chvílích se snažím žít naplno, i když vím, že to jednou zase skončí. Protože co jinýho mi zbývá? Nechat se tím medvědem sežrat? To by byla nuda. A můj medvěd, i když je to nasranej chlupatec, si zaslouží pořádnou show. A já mu ji, sakra, dám. Nahoru a dolů. Světlo a tma. Smích a pláč. Tahle jízda ještě neskončila. A já jsem zvědavej, co bude dál. I když se u toho občas bojím k smrti. Ale to k tomu přece patří, ne? K životu s rozladěným orchestrem v hlavě.
