Článek
Většina z nás občas sní o tom, že jednou zazáří ve světlech reflektorů. Jenže kolik lidí skutečně sebere odvahu, aby prostě nasedli na autobus a šli si klepnout na dveře velké televize s prohlášením „Jsem tady, berte mě místo slavné moderátorky“? Právě tohle udělala mladá Kateřina Podrazká, když z Chrudimi vyjela do Prahy s cílem nahradit Lucii Borhyovou, tehdy odcházející na mateřskou. Pokud to zní bláznivě, pak je to právě ta lehce pošetilá odvaha, která ji dovedla nejen do televize, ale později i do vysílání rádiových stanic včetně legendární Evropy 2. Jakou cestu musela projít, kolikrát se zdánlivě spálila, a proč nakonec skončila v ranním éteru po boku známých rozhlasových osobností?
Mladická drzost jako startovací motor
Kateřina se narodila v Chrudimi a ještě jako dospívající dívka pracovala v nemocničním rádiu. Sama ráda vzpomíná, jak při moderování přála pacientům rychlé uzdravení a k tomu jim pouštěla Sladké mámení. Mnozí by si řekli, že taková štace je úsměvný a okrajový výhonek mediální práce, ale pro Kateřinu to bylo skutečné odrazové prkno. Už tehdy v sobě cítila neobyčejný tah: jednou bude v médiích. Nenapadlo ji, že by to mohlo nevyjít – úspěch vnímala jako věc předem danou.
Zpětně se může zdát, že to byla spíš nepromyšlená odvážnost, možná až bláhovost. Jenže stejně jako mnozí slavní sportovci, kteří v mládí opustili rodné město s pouhým odhodláním, vsadila i Katka vše na jednu kartu. Když se doslechla, že Lucie Borhyová odchází na mateřskou, sbalila si věci a nasedla na autobus do Prahy. Bylo jí kolem dvaceti let a naivně, ale se vší vervou, zamířila na recepci televize Nova.
Přímý útok na televizní obrazovky
„Lucka odchází, tak jsem tu já,“ prohlásila tenkrát na recepci, kde se na ni prý dívali s notnou dávkou překvapení. Okolí bylo nejspíš přesvědčeno, že je tohle jen vtípek místní slečny, která se zrovna nudí. O pár minut později si pro ni ale došel přímo šéf zpravodajství, dovedl ji do zákulisí a představil kolegům: „Podívejte, tahle dívka prý nahradí Lucku.“ Všichni se tehdy bavili nad její otevřeností i kuráží. Nikdo ovšem netušil, že přesně tyto vlastnosti později Kateřinu dostanou nejen k televiznímu vysílání, ale také za rozhlasový mikrofon.
Bývá obvyklé, že pokud už se člověk dostane před kameru, má za sebou roky zkušeností. Kateřina je však výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Její cesta nezačala žádnou seriózní moderátorskou přípravou, ale mladickým zápalem. Samozřejmě nedošlo hned na vysílání Televizních novin. Zprvu jí nabídli kamerové zkoušky, které se sice povedly, ale volná židle za nováckým pultíkem nečekala. Přesto se tady jasně ukázalo, jak funguje kombinace nadšení a trošky drzosti: někdy vám díky nim lidi dají v budoucnu druhou šanci.
Cestička do rozhlasu
Odmítnutí při prvním pokusu by spoustu snílků zklamalo. Kateřina ale svůj přístup nezměnila. Jestli něco uměla na jedničku, pak vytrvale zkoušet, dokola obcházet různé štace a věřit, že nakonec uspěje. A opravdu – další zastávkou bylo internetové rádio, pak další rádio. To už nebyly pouhé „pokojové“ podmínky v malé nemocnici, ale reálné mediální prostředí, kde se setkala s podobně mladými a nadšenými lidmi.
Ne každá cesta do Prahy však končila úspěchem. Kateřina dodnes vzpomíná, jak se před lety vypravila na Evropu 2 s papírkem, na kterém měla poznamenané ulice, jimiž musí projít z autobusového nádraží. Předala na recepci životopis, odbyla si pár testů a znovu odcházela s pocitem, že to tentokrát nevyšlo. Jenže stejně jako dřív na Nově, i tady se po čase ozvali, když se uvolnilo místo. Její vytrvalost si našla odezvu.
Mateřství mění priority
Zásadní zlom přišel s rodinou. Když Kateřina poprvé otěhotněla, cítila, že práce nepřestává být důležitá, ale zároveň došlo ke změně přístupu. Už to nebyla ta dívka, která s úsměvem a s bundou plnou iluzí vkročí do jakékoli budovy. Být mámou, to s sebou nese dávku opatrnosti. Pustit se znovu do vysílání, najít si svoje místo ve veřejném prostoru, to všechno vyžadovalo pečlivější plánování – a někdy taky notnou dávku trpělivosti, než děti trochu odrostou.
„Po mateřské už jsem v sobě neměla mladickou dravost,“ přiznává dnes Kateřina s nadhledem. Stejně tak ale zdůrazňuje, že domácí zázemí je pro ni klíčové a nevyměnila by je za žádnou televizní pozici. Pokud mateřství ztlumilo bezhlavou odvahu, přineslo naopak odolnost a nadhled. A je to právě ten nadhled, díky němuž později mohla rozjet několik zajímavých projektů najednou, včetně pořadu Sama doma.
Sama doma
Sama doma je letitá stálice na obrazovkách České televize. Kateřina se netajila tím, že by ji lákalo tenhle pořad někdy moderovat. Viděla se v něm, protože miluje živé rozhovory a potřebuje s lidmi bezprostředně komunikovat. Když se objevilo volné místo, přišly kamerové zkoušky. Vyhrát je ale znamenalo potkat se se zkušenými moderátorkami, které už mají za sebou léta praxe.
Právě zde se nejvíc uplatnila schopnost přizpůsobit se. A paradoxně pomohlo i to, že v té době Kateřina řešila náročný časový rozvrh a nebyla si jistá, zda by místo mohla přijmout. Zkoušek se proto účastnila s nižší nervozitou – brala to tak, že když to nevyjde, svět se nezboří. Podle Kateřiny ale leckdy funguje přesně tento stav: když jste sami k sobě upřímní a netlačíte na pilu, často předvedete nejlepší výkon.
Největší rozhlasová výzva
Po návratu do rádiového éteru se Kateřina zapojila do vysílání Evropy 2, tentokrát přímo do Ranní show vedle zkušených matadorů, Leoše Mareše a Patrika Hezuckého. Pro někoho splněný sen, pro jiného jízda na horské dráze. Od přísného vstávání v časných ranních hodinách až po nutnost udržet krok s moderátorskou dvojicí, která je známá svým sehraným humorem a bleskovými improvizacemi.
Být ženou mezi dvěma silnými rozhlasovými osobnostmi vyžaduje specifický typ odolnosti. Potřebujete se prosadit, ale přitom nerušit dynamiku dua, které je zvyklé fungovat bez „třetího elementu“. Kateřina sama přiznává, že se nejdřív držela zpátky, protože se neodvážila hned rejpat do sehraných kolegů. Postupně ale našla vlastní polohu – objevila rovnováhu mezi tím, kdy být spíše posluchačem a kdy rozvíjet vtipy. V tom tkví kouzlo ranních vysílání: tvářit se, že je to jedna velká improvizace, a přitom mít jasný cit pro míru.
Dozrála?
Zpětně Kateřina hodnotí, že se její mladistvá „hlava proti zdi“ změnila ve strategičtější přístup. Už by možná nedokázala nakráčet na recepci Novy s tím, že přebírá hlavní zpravodajský blok. Ne proto, že by v ni vyhaslo nadšení, ale proto, že dnes realisticky vidí, jaký nápor a zodpovědnost podobná pozice vyžaduje. Má rodinu, učí se vybalancovat živé moderování, mateřské povinnosti i čas pro sebe.
Přesto je jasné, že by nikdy neměnila. Podobně jako kdysi obstála při pohovoru v rozhlase, věří nyní v sílu dobře odvedené práce. Vytrvalost nenahradí ani sebelepší talent. O tom ostatně svědčí i fakt, že nabídky na vysílání jí přicházejí občas samy, byť často až s odstupem, kdy už je člověk ani nečeká.
Na příběhu Kateřiny Podrazké je nejpřitažlivější to, že neodpovídá klasickému manuálu „pět let pilného studia, pak pozvolný postup vzhůru“. Byla to spíš kombinace tvrdohlavé odvahy, schopnosti se nebát trapných okamžiků a ochoty pořád se učit.
Zdroje:
