Článek
Kufr je odbavený, o jednu starost méně. Uf. Bezpečnostní a pasová kontrola je za mnou. Procházím terminálem směrem na gate a připadám si jako obložený chlebíček. Dosedám na sedačku a konečně za sebou nic netáhnu a nic nenesu. Mám pocit, že se snad budu vznášet. Ó ano, budu, za chvíli totiž začíná nástup do letadla. Jenže já se možná vážně vznesu už teď… Kolik kilo jsem tady ze sebe shodila? Masíruji si bolavé rameno a nevěřícně si prohlížím, kolik prostoru kolem sebe zabírám. Co to s sebou zase všechno vláčím? Zase vypadám, jako bych se stěhovala!
Napěchovaná taška, brutálně narvaný příručák a velká taška s „nezbytnostma“, co se mi nějak „přihodily“ při míjení obchodů cestou ke gatu. Protože znáte to taky, že ano? Jste „na odletu“ a najednou si vzpomenete asi na stopadesát lidí, kterým chcete ještě dovézt nějakou maličkost. Pak se dostaví nutkavý pocit, že „by to chtělo přeci jen na cestu i tuhle knížku“, protože jedna nestačí. Přeci jen si koupíte ještě nějaké ty místní vyhlášené, národní či celosvětově vyhlášené mňaminy, protože to je přece „poslední šance“.
Míváte také ten neodbytný, rozum přehlušující pocit, že se prostě bez jistých věcí neobejdete? K čemu to tak přirovnat? Třeba k těhotenským chutím. Máte pocit, že bez bramborových knedlíků se švestkami prostě nepřežijete. A tak kupujete švestky, dokud jsou, a vaříte knedlíky do zásoby jako o závod a odmítáte přijmout fakt, že kapacita vašeho mrazáku je omezená.
Tak nějak to mám já. Před odletem nakupuji a nalhávám si, že „se to do toho kufru vleze“ a „že to tam nacpu“. Třetí, sebemystifikující, fráze zní: „To se zvládne“. Tato svatá trojice pak sedí doma v obýváku na gauči a pobaveně mě pozoruje, jak to zvládám. Jak se tam rovnám a přerovnávám a nacpávám všechna ta nakoupená povidla a Tatranky. Kam že to dám? No, neptejte se. Ještě sama nevím.
Docela mě udivuje, jak dokážu přes všechny zkušenosti opakovaně upozadit zdravý rozum, který si je samozřejmě perfektně vědom drsné reality. Holka, kufr prostě není nafukovací. A už vůbec to není kabelka Hermiony Grangerové. Proto se tedy v mých zavazadlech opakovaně tísní všechny ty dobroty jak sardinky v plechovce. A cože to vozím za poklady?
Moje „bramborové knedlíky se švestkami“ jsou třeba Tatranky, Fidorky, Salko, piškoty, lázeňské oplatky, Ledové kaštany nebo, jak je známo, šípkový čaj. Přidejte k tomu pár knížek a nějakou tu láhev bílého moravského vína a poctivé české medoviny.
A tak pravidelně bezradně sedávám nad přetékajícím kufrem a dumám, co půjde z kola ven. Jen dvoje povidla? Mám brát jen kilo hrubé mouky? To prostě musí stačit, protože bez dárků pro rodinu a slivovice od tatínka zabalené do mých svršků se prostě neletí.
Z mého amerického domova tahám domů do Česka stejný sortiment. Jen v jeho americké verzi s tím rozdílem, že víno převážím naše vlastní, domácí.
Před každou cestou prožívám tohle své osobní drama, kdy se jako paličatý beran snažím ohnout fyzikální zákony a z dvaceti pěti kilo udělat kilo třiadvacet bez nutnosti obětovat jedinou věc. Dříve nebo později, více nebo méně zpocená, všechny kufry a tašky zavřu a děj se vůle Boží. Přes všechnu mou dobrou vůli zůstává pokaždé na podlaze hromádka věcí, na kterou se podívám a řeknu jí: „Příště.“
Mám velké štěstí, že existují jistá omezení toho, co se smí a nesmí dovážet. Jinak by totiž se mnou nad oceánem v kufrech lítal taky Hermelín s Romadurem, Lipánek, Uherák a klobásy. Tihle pasažéři mají naštěstí utrum. Už tak se tahám s těmi plnými kufry jako soumar. Do vlaku, z vlaku, do metra, z metra, do busu, z busu. Po cestě si vyhlížím mladé silné muže a obracím se na ně s prosbou o pomoc. Všem, kteří mi doteď tak nezištně a laskavě pomohli, touto cestou upřímně znovu děkuji.
Doma v USA je přesun mnohem snazší. Do auta a z auta. A je to. V jednom se ovšem dění na obou stranách oceánu přesně shoduje. Když při odbavování položím kufr na váhu, hypnotizuji displej a v duchu tlačím výslednou hmotnost dolů k magické hranici 23 kg.
Tak konečně sedím na gatu, obložená jako chlebíček, a kladu si otázku, proč to zase dělám. Proč jsem tak nepoučitelná a zas a znovu se pokouším ohnout fyzikální zákony. Vím, že nemusím. Vím, že se všichni obejdeme bez těch piškotů, povidel, preclíků a dalších veledůležitých zásob. Že bych teda příště letěla jen s kartáčkem na zuby? No, nevím, nejspíš ne.
Já totiž tak ráda otevírám kufr a říkám: „Podívejte, co jsem přivezla!“





