Článek
Ne, nezajdeme. Neberte si to osobně, ale opravdu ne. Nezajdeme ani na čaj, ani na oběd, ani na večeři a nepůjdeme ani na zmrzlinu.
A raději hned předem vám říkám: nepočítejte s tím, že půjdeme do kina nebo do divadla. Ani si neskočíme do banky či na poštu. A už vůbec si nezaběhneme do obchodu a neodskočíme do pekárničky pro čerstvý koláč na svačinu.
Pochopila jsem, že tady v USA, v tom zdejším rozložení všeho „do prostoru“, je také definitivně konec typickému českému „odskakování si“ a „jsemzachvilkovánízpět“. Tedy pokud nebydlíte či nepracujete někde ve městě v centru, kde se v této „odskakovací“ vzdálenosti nachází vše a jde tam tedy logicky tak nějak přiměřeně česky „chvilkovat“. V tom případě se vám může tedy přihodit i to, že si doopravdy zajdete pro čerstvé pečivo nebo uděláte nákup hezky česky, tj. že si nákup pěšky odnesete ve vlastní nákupní tašce domů.
Ani do schránky pro poštu se tady „nechodí“. Pošta se ze schránky „vybírá“ nebo „vyzvedává“. Pokud bydlíte v obytném domě, funguje to stejně jako u nás v ČR. Schránky jsou dole ve vstupní hale nebo na recepci. V ostatních případech jsou poštovní schránky prostě podél silnice a bývají většinou umístěné na začátku příjezdové cesty k domu. Tedy nikoli přímo u domu či na domě, jak je tomu u nás v Česku. Poštovní schránku můžete mít tedy vzdálenou od domu metrů deset nebo taky tisíc.
Poštovní auto, které má volant vpravo, přibrzdí u poštovní schránky, řidič do ní vloží poštu a jede dál. Vy si potom, často cestou domů z práce nebo z nákupu, logicky poštu vyberete. Často rovnou přímo z auta. Za nepříznivého počasí je to vynález hodný Nobelovy ceny, protože pak zajedete autem rovnou do garáže a už se na to psí počasí jen díváte z tepla domova.
Vcelku rychle jsem pochopila, že je třeba organizovat běžné každodenní povinnosti jinak. Každé „odskočení si“ totiž nabývalo na můj český vkus poněkud hrůzných časových rozměrů. Bylo třeba změnit „životní rytmus“. Začít plánovat a spojovat všechno, co jde, do jedné cesty. S klidem mohu tvrdit, že vlastně vyrážím pokaždé na malou výpravu. Ne pěšky. Autem. Prostě jinak to nejde. Zatímco v Česku člověk nachodí spoustu kilometrů nějak mimochodem, tady není chůze tak přirozenou součástí každodenního života. Člověk si tedy i obyčejnou procházku musí naplánovat a dojet na ni autem.
Pokud rádi „chodíte“ nebo „běháte“ a chcete tyto činnosti provozovat venku, a nikoliv na páse doma či v tělocvičně, musíte si zajet do městského parku. Nebo na hřbitov. Tam jezdí lidé chodit i běhat hodně. Přišlo mi to v prvním okamžiku divné, poněkud nedůstojné a lehce morbidní. Nicméně jsou tam pěkně upravené cesty, pěšinky a cestičky, docela hodně zeleně a nejste tam sami…
Raději byste do lesa? To může být malinko problém. Nemyslete si, jako já, že si to tak kliďánko můžete namířit přes pole, louky a lesy, kam vás nohy ponesou jako v Česku. To tedy ani náhodou. Kromě toho, že lesy jsou prostě neprůchodné, neproklestěné, tak se pohybujete často na soukromém pozemku. Můžete se tak dostat do docela nepříjemné situace s majiteli. Že si toho přece nevšimnou? Inu, tak jistá bych si nebyla. Vy sice kameru nevidíte, ale ona vás ano. Mám s tím osobní zkušenost.
Jednou v zimě napadlo nádherných 15 cm sněhu. Opojeni tou jedinečnou sněhovou nadílkou jsme nemohli nevyužít daru Zimy a prostě nejít sáňkovat. Sam znal jednu lesní cestu nedaleko, a tak jsme se v poledne vydali na výpravu. Užili jsme si přes dvě hodiny parádní zábavy. Mokří, zpocení a celí rozjaření, plni adrenalinu, jsme se doma ještě ani nestačili vyzout, když Samovi někdo volal. Sprcha po telefonu, kterou na nás pustil majitel daného pozemku, byla docela ledová. Vždyť jsme jen sáňkovali! Pak jsem se začala hihňat. No… taky jsem musela čůrat…, když jste v lese a nikdo nikde. Jen ty kamery teda…
Nejlepší a v podstatě jedinou „lesní“ volbou je vyrazit do některého ze státních nebo národních parků. Předtím se sejdeme, teda, pardon, sjedeme!, třeba někde na kafe a na dobrý zákusek. Co myslíte? Po procházce můžeme sjet někam na večeři a potom klidně zajedeme třeba ještě do kina.
B. A.
P. S. Nedejte se oklamat! I když uslyšíte větu: „I will run to the store really quick.“, tj. „Zaběhnu rychle do obchodu.“, zůstaňte v klidu a nedivte se nahlas, že dotyčná osoba poběží (rychle!) do obchodu v nazouvákách. Nepoběží. Za chvíli uslyšíte, jak startuje motor.
Pokud vás moje příběhy ze života za oceánem baví, najdete mě i na Instagramu:
👉 @blanka_adams
