Článek
„Vyzvedni mě ve tři v práci a…“ Zbytek věty jsem nevnímala. V ústech mi rázem vyschlo, mozek vypnul a přešla jsem na reakci typu: útěk. Pud sebezáchovy mi radil: Řekni, že ne. Ne! Ne! Ještě přeci se na to necítíš!
Místo toho jsem se slyšela, jak celkem v klidu odpovídám: „Dobře. Budu tam.“
Co jsem to udělala??? 👀
To znamená, že budu muset sednout za volant a SAMA dojet do S. práce, kam mimochodem netrefím. Tedy budu muset jet podle navigace, NEJSEM ještě zvyklá úplně na „automat“ a ke všemu tam MUSÍM být včas, protože v 15.30 máme důležitou schůzku na úřadě!
Když jsem ve 14.45 (raději jsem vyjela o dost dříve, kdybych zabloudila) zaparkovala před budovou, tekl mi po zádech ne potůček, ale pořádný potok potu. A zjistila jsem, že jsem dvanáct minut nedýchala.
Je to přeci jen jiný pocit řídit, když vedle mě sedí S., říká mi, co mám dělat, a dohlíží na mě. Tady odbočit, tady zpomalit. Tady zastavit. Tam jet. Na co si dát pozor. To je pak snadné! Věděl přesně, že budu v našem „automatu“ opakovaně hledat pravou rukou řadicí páku a levá noha se bude hlásit o práci. 🤷♀️
Přenastavit se na „automat“ byl zpočátku můj největší „problém“, ale zároveň fakt, že se v tehdy novém, neznámém terénu nemusím starat o řazení, byl nesmírně polehčující okolností. Takový paradox.
Na silnicích mimo obec se v USA často setkáte s rychlostním limitem 55 mph (mil za hodinu), tj. cca 88,5 km/h. Jakmile projíždíte obydlenou oblastí, bývá rychlostní limit na hlavních silnicích nižší, často kolem 35 až 45 mph, tj. cca 56 až 72 km/h.
Na dálnici se může řidič odvázat a frčet rychlostí 65–80 mph, tj. 105–129 km/h. Maximální povolená rychlost na dálnici se v jednotlivých státech USA liší. Většina států má rychlostní limit 70–75 mph, tj. cca 112–120 km/h.
Texas je jediný stát v USA, kde je v některých úsecích dálnice povolena rychlost až 85 mph, tj. téměř 137 km/h. Naopak na Havaji se na dálnicích setkáte s maximálním limitem 60 mph, tj. 96,5 km/h.
Báječná věc je fakt, že kde jen to jde, jsou protisměrné dálniční pruhy vedeny odděleně. Mezi oběma směry tedy nejsou pouze svodidla – protijedoucí auta většinou ani nevidíte. Jste tedy méně rozptýleni a v noci odpadá stres z toho, že vám světla protijedoucích aut svítí více či méně přímo do očí.
V obci se často setkáte s limitem 25 mph, což je 40 km/h, a když projíždíte kolem školy během vyučování, musíte zkrotit svého motorového oře na maximálně 15 mph, tedy na nějakých 24 km/h. V areálu naší školy je pak povolena maximálně rychlost 5 mph, tedy 8 km/h.
To byla vsuvka číselná. Paradoxně jsem si ji nějak nemohla odpustit, přestože celou dopravní situaci lze zcela jednoduše vyjádřit řečí pocitů:
Nám Čechům se zdá, že se tady v Americe jezdí taaak pomaluuu a taaak se to vlečeee, a Američanům se zdá, že my v Česku jezdíme poměrně dost rychle a razantně.
(Mimochodem, nikomu se nic „nezdá“. Je to tak. Ostatně čísla hovoří jasně.)
Mám dojem, že se zde všeobecně mnohem důkladněji dodržují bezpečnostní rozestupy mezi auty. Pravidlo bezpečné jízdy zní: 4 vteřiny. Když nechcete počítat, jestli nějaký objekt minete čtyři vteřiny po autě před vámi, pomůže představa, že mezi auty má být prostor takřka na tři auta.
Další zajímavou odlišností je, že semafory jsou většinou umístěné až za křižovatkou. Takovým paradoxem je, že na červenou můžete i jet. Můžete totiž klidně odbočit doprava a pokračovat v jízdě, pokud to není přímo zakázáno. Jen je třeba zastavit, zkontrolovat, jestli se na vás nehrne nic zleva, dát přednost chodcům, a pak můžete klidně pokračovat v krasojízdě, i když máte červenou. 😊
Na semaforu jsou také tři barvy jako u nás v Česku. Jen se rozsvěcují jinak. Po červené se rozsvítí zelená a jede se až do okamžiku, kdy se rozsvítí oranžová, která ohlašuje blížící se červené „Stůj“. Žádná česká červená s oranžovou a pak „Jeď“.
Největší raritou mi však přijde, jak to funguje na křižovatkách bez semaforů. Každý má „stopku“. Všichni ze všech směrů musí tedy zastavit a potom, jak kdo přijel, tak jede. Světe, div se! Funguje to! Při současném zastavení platí „pravidlo pravé ruky“, ale většinou se řidiči domluví posunkem, který z nich se rozjede první.
Jsem šťastný český řidič „sváteční“. Kam jde u nás v Česku dojít pěšky, jdu pěšky. Kam je pohodlnější dojet vlakem nebo autobusem, jedu vlakem nebo autobusem. Krásně to po té naší české zemi jde.
Americký řidič jsem každodenní. Pěšky si tady dojdu tak leda do schránky pro poštu, autobus tady u nás nejezdí a koleje nevedou. Paradoxně si to užívám, protože dopravní provoz, až na velkoměsta typu New York, Chicago, Washington a spol., je mnohem klidnější než u nás.
Čím byl dříve pro lidi kůň, tím je dnes auto. Zcela zásadním prostředkem pro každodenní život naprosté většiny lidí. Mnoho domácností má v Americe dvě a více aut a rodiče často musí děti všude vozit. Do školy mohou jet děti školním autobusem, který je ráno sveze a odpoledne zase rozveze, ale dopravu třeba na odpolední trénink už musí zajistit rodiče. Když potomek získá řidičské oprávnění, je to pro rodiče velká úleva. Obzvláště na venkově. Ovšem taky se jim přitíží na druhou stranu. Nastane totiž starost o potomka za volantem. Zase ten paradox.
Paradoxně je článek podstatně objemnější, než jsem zamýšlela, a zcela neparadoxně jej tímto ihned ukončuji. Konec zvonec. Howgh!
🚖 Bee
P.S.
Paradoxně mi to nedá nenapsat, že ve 22 státech USA mají osobní auta SPZ pouze vzadu a ve 28 státech je požadovaná SPZ vepředu i vzadu. Nedá mi nenapsat, že SPZ vám přidělí, ale za příplatek cca 100 USD si každý může zvolit registrační značku podle svého přání. Nedá mi nezmínit, že každý stát má svůj vlastní design a že mě SPZ tak nadchly, že jsem se ihned rozhodla si pořídit fotosbírku poznávacích značek všech amerických států a že jsem se tedy okamžitě nadšeně dala do focení a že se stejnou měrou můj muž zhrozil, co to dělám, že by se to stejně energicky majitelům oněch aut nemuselo líbit… 🤷♀️ A že pro dnešek je toho již skutečně dost! 🤫
Pokud vás moje příběhy ze života za oceánem baví, najdete mě i na Instagramu:
👉 @blanka_adams ❤️
