Článek
Kousek od nás je cyklostezka. No a prý „když se po ní kousek jede, tak tam rostou šípkové keře s šípky jako v Česku…“. Hmm, moc se mi to nezdálo. Což o to, šípkového porostu je tu všude okolo požehnaně! Drobounké šípky růže mnohokvěté, která je v Pensylvánii bohatě rozšířená, nadělají doma ve váze takovou podzimní parádu, že člověk rychle zapomene na poměrně náročnou trnitou cestu, která k té kráse vedla. Ale „naše“ opravdová růže šípková…?
Představa, že nedaleko od nás je dost možná místo, jež „českými“ šípky oplývá, mi ne a ne dát pokoj. Co když tam přece jen jsou? To bychom udělali šípkové víno! A marmeládu! A měli bychom šípkový čaj s medem! A ke všemu je to jen kousek odsud!
„B.,“ mluvila jsem sama k sobě, „jako vážně? Kousek? Jen cesta tam je 22 km autem, pak ujedeš minimálně 12 km na kole! Jak tě znám, budeš poškrábaná. A pak té práce s tím… Stojí ti to za to?“
Ano! Není to přece zase tak daleko. A co bych neudělala pro ty šípkové dobroty! Jak jsem tady zjistila, podle amerických měřítek je to prostě jen „kousek“. Do obchodu je to taky kousek, pouhých 15 min autem. Druhý obchod je taky blízko, asi 20 minut jízdy. Do města to taky není daleko, asi půl hodinky. Jo, a člověk, který bydlí 4 minuty jízdy od vás, je soused. Stejně jako ten, který bydlí 10 minut jízdy daleko. Pořád soused. Ten, ke kterému jedete 15 minut, už sice soused není, ale bydlí blízko…
Verdikt? Šípky jsou blízko! Kolo mám. Aspoň se nebudu cítit provinile, že na něm nejezdím. Vytáhli jsme ho totiž nedávno ze stodoly, já oprášila pavučiny a Sam se dal do práce. Po dvou hodinách jsem slavnostně absolvovala zkušební jízdu a prohlásili jsme kolo za „provozuschopné“. Ve srovnání s terénem polní cesty bude cyklostezka v pohodě. Pojedu svým tempem. Jedu na šípky, ne na závody!
Kromě toho byl překrásný teplý podzimní den. Nebe bez jediného mráčku! Sluneční paprsky rozsvítily barevné listy na stromech jako tisíce malých lampiček, které se pohupovaly v lehkém větříku a nabízely neuvěřitelně pestrou paletu podzimních barev.
V noci přišel první mrazík a po něm jsou šípky nejlepší! Ideální čas!
A tak jsem pořádně nakrmila sebe i slepice (to proto, že ty americké „kousky“ a „chvilky“ jsou pro mě stále ještě poněkud záludné), naložila do auta staré kolo, kyblík, pracovní rukavice, montérky, zahradnické nůžky (ty se můžou hodit), batůžek s pitím a – již poučena – tentokrát i velkou svačinu. A vyrazila jsem na šípky.
Krásně jsem si to užila. Vlastně užili! Já a kolo. Hezky nám to šlo! Já velmi pomalu nahoru a ono na oplátku velmi pomalu dolů. Málem jsme přejeli veverku, která nás pravděpodobně vyhodnotila jako nulovou hrozbu. Ani nehnula brvou, když jsme se k ní tou naší závratnou rychlostí blížili. Hodně jsme též museli oba odpočívat. Na mezi i na lavičce. Kolo potřebuje pedikúru, manikúru a asi i masáž a já pořádný trénink.
Jo a šípky?
Šípková výprava se poněkud protáhla. Když jsem dojela domů, Sam už byl dávno zpátky z práce. Přišel mi pomoct vynosit věci z auta. Když se nahnul dovnitř do kufru pro plný kyblík a ještě plnou igelitku, poněkud se zarazil.
„Neříkala jsi, že jedeš na šípky?“
Inu ano, říkala. Šípky jsem nenašla. Zato ořechů tam byla po zemi spousta. Ani jsem je všechny nepobrala. Že bych tam pro ně zajela zítra? Proč ne, je to přece jenom kousek!
Naše česká srdeční záležitost, šípkový čaj s medem, se ale nakonec přece jen dostala ten podzim na náš americký stůl. Pár dnů po mé neúspěšné šípkové výpravě se u nás stavila naše sedmiminutová sousedka a dovezla mi malý balíček.
„Rozbal si to! Hned!“
Uvnitř papírového pytlíku byl poklad. Krabička šípkového čaje! Z polského obchodu v Pittsburghu!
Šípkový čaj je vždy na seznamu toho, co si dovézt z rodné země nebo „co mi, prosím, dovezte“. Dnes už se tady v Americe v obchodech orientuji lépe a vím, kde případně „rose hip“ čaj koupit. Není to běžný artikl a bývá obvykle smíchaný s ibiškem. Čistý šípkový čaj se dá sehnat ve východoevropských potravinách nebo, jak je to již dnes běžné, na „internetu“. V některých případech je to ale cenově slušně luxusní záležitost.
Všechno to má jeden háček. Když on ten náš český šípkový čaj chutná prostě tak nějak „jinak“. V jednom hrnečku prostého šípkového čaje se skrývá milá, zvlněná česká krajina, kde na každé polní mezi nastavuje svou tvář slunci, větru s dešti šípkový keř. Na podzim pak nenuceně nabízí lidem své karmínově červené plody. Pro potěchu oka. Pro zdraví. Pro krásu domova.
V jednom hrnečku šípkového čaje jsou vzpomínky na šípkové výpravy s maminkou a později s vlastními dětmi do zábřežských a jesenických kopců. Vzpomínky na vůni, která se linula z trouby, kde se pak šípky sušily. Na podzimní a zimní podvečery u babičky, kdy jsme si ohřívali prsty o horký hrnek a nemohli se dočkat, až čaj lehce zchladne. Med totiž do horkého čaje nepatří! Vzpomínky na korále ze šípků, které děti vyrobily ve školce. Na poškrábané ruce, chleba s máslem a domácí šípkovou marmeládou. Na nepovedené šípkové víno. Kdo by si jen pomyslel, kolik bohatství, vůní a pocitů může poskytnout obyčejný šípkový čaj…
B.
Pokud vás moje příběhy ze života za oceánem baví, najdete mě i na Instagramu:
�� @blanka_adams
