Článek
„Lásko, nachystej tak dvě tři role toaletního papíru. Vezmi nám každému vodu. Sbal s sebou taky dezinfekční ubrousky! Děkuju. Jo, a Al a V. už jsou na cestě. … Tak deset minut… Ano… Jelen. Trefil jsem ho… do boku… Za chvíli jsem doma.“
Dcera nechává úkol úkolem, já vypínám polévku na plotně a obě se běžíme rychle převléknout. Během pár minut stojíme nachystané před garáží. Al už dojel. Sam vychází z lesa. Je zadýchaný a oči mu svítí vzrušením.
„Pěknej kus! Už jsem chtěl slézt dolů, když se tam objevil. Vystřelil jsem, ale šíp lehce zavadil o větvičku, kterou jsem neviděl. Už byla dost tma, tak … dostal to do boku… odběhl… Tak nevím.“
Bereme si baterky a krátce před sedmou vyrážíme do lesa. V tuhle listopadovou dobu je tady už pořádná tma. Jdeme jeden za druhým. Pěšina, kterou má Sam prochozenou k posedu, je uzounká. V. nás dohání v půlce cesty. Kousek před posedem nám Sam ukazuje, kterým směrem střílel, a vede nás k místu, kde šíp jelena zasáhl.
„Nesmíme si zničit stopy. Jakmile si to tady rozšlapeme, nemáme šanci ho najít.“
Nevíme, kterým směrem se pak nakonec postřelený jelen vydal. Podle instrukcí i selského rozumu se před každým krokem dívám, kam šlapu. Pod nohama nám šustí barevné listí. S každým neopatrným šlápnutím můžeme ztratit drahocennou stopu. Pomalu, pečlivě, krok za krokem, prozkoumáváme každý svůj úsek. Vím, že mám hledat „krev“ na listech. Ale vlastně vůbec nevím, „co“ mám „vidět“, jak se dívat, na co přesně zaměřit pozornost.
Hledáme. Vtom se ozve Al asi dvacet metrů ode mě.
„Mám to. Tady šel.“
Na listech je krvavá stopa. Je ještě čerstvá. Lesklá.
„Toaleťák, prosím tě.“
Aha! Tak proto! Vyndávám z batůžku roli toaletního papíru a podávám ji Samovi. Zatímco ostatní postupují za Alem, Sam ovazuje větvičku keře a označuje místo, kudy se zraněné zvíře ubíralo.
„Mami, mám to! Tady je další!“
„Tudy!“
Je to tak vzrušující a napínavé. Jsem úplně nedočkavá, kam nás stopa zavede, co bude dál. Kde jelena najdeme?
Postupujeme svižně kupředu asi 250 až 300 metrů. Pak se les začne mírně svažovat a pravidelná stopa najednou mizí.
Sam označuje zatím poslední bod, kde se na žlutém listí ve světle čelovky leskne zasychající tmavá krev, a otáčí se ke mně:
„You stay here. Okay? We can’t lose the last mark. You always watch it. Don’t move until we find the next one. Okay?“
Dobře. Rozumím. Zůstávám stát s rolí toaletního papíru v ruce u posledního jistého bodu, zatímco ostatní prohledávají okolní prostor. Jsem poněkud nespokojená. Nechci jen stát a nic nedělat. Chci do akce! Chci stopovat. Hledat jako ostatní. Postupovat. Místo toho mám stát jako strom v lese a čekat! Cítím se nevyužitá. Nepodstatná. Ven ze hry.
Konečně se mohu posunout o kus dál. Postupujeme nyní mnohem pomaleji.
„Tady odpočíval!“
Ve zváleném listí jsou stopy zasychající krve. Stopa nás vede svahem po vrstevnici a asi po padesáti metrech uvízneme na mrtvém bodě. Z logiky věci vyplývá, že zvíře běželo dolů.
Čtyři baterky pátrají pár desítek metrů přede mnou. Už jsme v lese dobře přes dvě hodiny… Čas hraje proti nám, protože krev na listech zasychá, ve světle čelovky se neleskne, zvířeti se rána zatahuje a naše šance, že jelena najdeme, klesají. Bylo by škoda, kdyby dosled nevyšel. Z vícero důvodů.
Pro jistotu přidávám kus toaleťáku na větvičku a ujišťuji se, že dobře drží. Opravdu nemůžeme poslední stopu ztratit. Někde tady je zraněné zvíře.
Hlídám barvu. JÁ nemám kam spěchat. JÁ totiž nemám ani kam odejít! Jak já nesnáším stání! Tohle mám snad za trest!
Snažím se nějak zaměstnat ruce a nohy, abych se zabavila, než dostanu pokyn se posunout dál nebo se pro mě Sam vrátí. Co tady vlastně dělám! Ha! Už vím, kdo jsem! Strážkyně poslední kapky krve! No, skvěle! Pomyslím si ironicky a hrdě zvednu bradu.
Z náhlého popudu zhasínám baterku. Stojím sama, v úplné tmě. Intenzivně a soustředěně vnímám les, který mě obklopuje. Jeho vůni, jeho ticho, jeho zvuky. Cítím každý záchvěv vzduchu. Jako bych dýchala a vnímala za celý les. Najednou nemám žádnou potřebu něco dělat, někam jít, něco hledat. Jen být.
Kde „končím“ a kde „začínám“? Co jsem ještě já a co už ne? Jsme jedno. Já, les, země, nebe, celý vesmír. Jsme jedno vědomí, jedno bytí.
Nevím, kolik času uběhlo. Pocit chladu obrací mou pozornost plně k sobě. Nyní naprosto přesně vím, kde „končím“ a kde „začínám“! Dotěrná zima! Cítím únavu a hlad. Nechce se mi to vůbec řešit, bylo mi tak krásně. Být vším v takové lehkosti a klidu. Abych se zahřála, tak zrakem upřeným do světelného kuželu baterky začínám prohledávat okolní prostor, ale jen tak, abych se moc nevzdálila od svého místa.
Co když šlo zraněné zvíře zcela nelogicky nahoru místo dolů?
V podřepu se zatajeným dechem se skláním nad spadaným listím. Je to kapka krve? Skutečně? Ano. Jedna! Srdce se mi prudce rozbuší! Jedna kapka. Jedna kapka!
Jsem strážkyní poslední kapky krve. V tom pocitu je náhle něco tajemného. Zásadního. Osudového. Musím uhlídat poslední kapku krve.
Sam se vrací a za ním stoupají nahoru i ostatní. Hrdě a zároveň rozechvěle ukazuji, co jsem našla.
Naše naděje znovu ožívá. Postupujeme pár desítek metrů dál po úbočí, než nás stopa svede prudce dolů do údolí. Tam nacházíme ještě jednu, skutečně poslední, barvu na listech keře na začátku remízku. Prohledáváme oba břehy potoka a přilehlou louku. Marně. Naše mise je u konce. Jelena jsme nenašli.
Stoupáme lesem zpět k domovu. Se Samem jdeme poslední. Drží mě za ruku a vybírá cestu. Ponořuji se do vlastních myšlenek. Ty čtyři hodiny ve mně zanechaly hlubokou stopu…
Strážkyně, jsi tam ještě? Tak tohle jsi tedy nečekala, že ne?
—
Další příběhy ze života za oceánem najdete také na mém Instagramu. Budu ráda, když mě začnete sledovat!
👉 @blanka_adams
