Článek
Napsala jsem povídání o Halloweenu a o Dušičkách. A přepsala jsem to. A zase a zase. Proč??? Proč to pořád přepisuji!
Odpověď mi přišla obratem: chodíš kolem horké kaše.
To jsem ale vážně slyšet nechtěla! Tak jsem přepisovala znovu a znovu. Nechtěla jsem napsat, že mé první setkání s Halloweenem v přímém přenosu mě poměrně dost zaskočilo a že to byl teprve začátek.
Halloween se přihlásil o slovo nečekaně brzy. V půlce srpna. Nabídka nejrůznějších hrůzu vzbuzujících kostlivců, figurín a dalších děsivých halloweenských dekorací, která se objevila v obchodech, byla neskutečně pestrá. Nečekaně děsivě pestrá. Je libo na zahradu nějakou mrtvolku? Bezhlavý mužský na terase? Mrtvolná ruka trčící zpoza náhrobního kamene? Ježibaba? Zakrvácená sekyrka?
„Kdeže jsou ty časy, kdy všechno musely zvládnout obyčejné dýně, svíčka a šikovná lidská ruka!“ pomyslela jsem si s rozpaky.
Jenže ti kostlivci, co se hýbou a zlověstně jim ve tmě planou oči, i jejich další hrůzostrašní společníci se začali v průběhu září přemísťovat z obchodů ven k lidským obydlím. Vlastně ani nevím, proč mě to tak překvapilo, když se umí pohybovat…
Kostlivec plazící se po zdi, oběšenec na stromě, falešné náhrobní kameny imitující zchátralý hřbitov, slet čarodějnic na dvorku, velké černé kočky, obří kostlivci sápající se po oběti… Fantazii se meze nekladou. A hlavně je třeba to všechno ještě pořádně strašidelně nasvítit! To už na mě bylo moc. Byla jsem perplex. Zírala jsem nevěřícně na ty strašidelnosti a snažila se pořád neopakovat: „Vidíš to? Co to jako je? Viděl jsi to?! To jako? Opravdu?“
Ten první podzim jsme se také vydali na túru. Bylo časné sobotní ráno a život v kempu, přes který naše turistická značka vedla, se pomalu rozbíhal. Potkali jsme pána se psem. Jednoho běžce. Minuli jsme chatky. Některé byly prázdné, jinde lidé ještě spali. Před jednou z chatek seděl na sluníčku postarší pár a užíval si ranní horkou kávu. Opodál stálo v lese pár stanů a nějaký tatínek s dětmi tam rozdělávali oheň. Užívala jsem si ten blažený pocit poklidného rána v lese, ponořená do vzpomínek na své vlastní zážitky ze stanování, a bezelstně povídala manželovi:
„Jéje, dívej! A tady spí dokonce někdo pod širákem! Hned tak u cesty. … Tam tomu dokonce trčí bosé nohy ven… že mu není zima…“
A než se Sam nadál, stiskla jsem mu silně paži a koktala jsem: „… Tady je krev!“
Zpotila jsem se. Vražda!
Můj muž pokýval hlavou a pronesl nezúčastněně:
„Ya, ya.“ Ani nezvolnil krok! V klidu pokračoval v debatě o baseballu s naším kamarádem, kterého pohled na mrtvoly u cesty také nijak nevyvedl z rovnováhy. Tee se na mě otočil a povídá:
„Halloween. Pretty cool! Ya? Kinda early this year. Ya?“
Zazubil se a vrátil se k řešení toho, jestli ten „catcher“ a „pitcher“ jsou sehraná dvojice. To si snad dělají legraci!
To jako ty lidi tady necháme ležet? Copak si toho nevšimli?!
„Sam!!! What will we do?“
„Sorry? What did you say?“
„Oh, sorry. Nic. Nic. That’s ok,“ usmála jsem se, jako by se nic nedělo.
V ten okamžik mi to došlo! Jo! Skutečně dost brzy na halloweenské atrapy, když je teprve půlka září. A jestli je to „pretty cool“, tím jsem si taky jistá nebyla! Takto děsit lidi! Sam a Tee měli dost prostoru věnovat se do posledního detailu rozboru celé zapeklité situace z minulé hry. Šla jsem totiž podstatný kus cesty mlčky za nimi, zvažujíc, co je normální, kde a pro koho.
První Halloween byl pro mě „kulturní šok“ a „otřes“.
Trvalo mi skoro měsíc, než jsem se přestala pořád nahlas nevěřícně pozastavovat znovu a znovu nad tou či onou halloweenskou parádou.
Trpěla jsem v té době též permanentní potřebou se ujišťovat, že „tohle my ale mít doma nemusíme, že ne? Nelíbí se ti to, že ne?“
Cítila jsem potřebu respektovat tradice země mého muže. Chtěla jsem tedy také vyzdobit na Halloween náš dům a okolí. Jen jsem se uvnitř oprávněně domnívala, že „tohle asi nedám…“.
Posilovala jsem se myšlenkou, že když můj muž zvládl velikonoční „šmigrust“ a vánočního kapra ve vaně, tak já na oplátku zvládnu Halloween.
Zpočátku jsem opravdu vůbec, ale vůbec, nevnímala domy s výzdobou, která nebyla vůbec strašidelná. Dýně všech možných velikostí a tvarů. Chryzantémy. Žluté, fialové, bílé, rudé. Lampičky a osvětlení vydávající měkké, útulné světlo. Postupně jsem si dokázala užívat i onu poklidnou, zlatavými barvami oplývající, hřejivou podzimní halloweenskou výzdobu.
Děti jdou 31. října na Halloween do školky a do školy v kostýmech a večer po setmění se vydávají v doprovodu rodičů na halloweenskou koledu. Na ulici se to hemží rytíři, piráty, bankovními lupiči a princeznami. Uvidíte malou čarodějnici a vílu. Batmana a Spidermana. Tolik nápadů! Dětem září oči a vy zažíváte při pohledu na jejich šťastné tváře nelíčenou radost. Jak řeknou své „Trick or treat“, tak těm malým, roztomilým vyděračům nabídnete misku plnou sladkostí. Vyděračům? Ano. Trick or treat. Dárek, nebo vám provedeme lumpárnu.
Podle jedné z tradic měly kostýmy na Halloween chránit lidi před zlými duchy, kteří se ten den potulují po západu Slunce venku. Slovo Halloween je zkrácenou verzí výrazu „All Hallows’ Eve“, neboli „Předvečer všech svatých“.
Postupem času jsem si na Halloween zvykla. Některé věci však zůstaly jiné. Třeba právě to, co pro mě znamenají Dušičky.
Halloween má jinou atmosféru než naše české Dušičky, svátky Všech svatých a Památka zesnulých. Stejné časové okno. Jiné pocity. Jiné tradice. Vzpomínáme na naše drahé zesnulé. Na hroby jim klademe květiny, věnečky, figurky andělů, kamínky či jiné upomínkové předměty a zapalujeme svíčky. Projevujeme tím našim předkům, zemřelým blízkým, kamarádům a známým úctu. Vyjadřujeme jim lásku, která je v našich srdcích stále živá. A právě skrze nás a v nás tak žijí dál.
Můj muž je Američan, já jsem Češka. Halloween není tradiční český svátek. Tady v USA se Dušičky neslaví.
Vytahuji z garáže starou dýni po pradědečkovi z Pittsburghu a dávám ji ven na sluníčko vedle příjezdové cesty. Pokaždé, když jdu kolem, zastavím se s ní na kus řeči. Ve dne se směje a v noci se jako správná halloweenská dýně tváří pořádně hrozivě!
Vedle domovních dveří máme košík s malými okrasnými dýněmi, na kterých si sedí Bubáček, a o strašidelný dům se nám stará podzimní vítr, který navzdory našemu úsilí trhá obyčejně plastovou folii na našem „skleníku“ na cáry. Na Halloween máme nachystané dobroty pro koledníky.
Na Dušičky, 2. listopadu, je doma na stole čistý ubrus a váza s květinami. Pár kamínků ve tvaru srdce. Zapalujeme svíčku. Je čas se ztišit. Zastavit se. Čas uctít památku zesnulých. Vzpomínat na společně prožitý čas. Pomíjivost a dočasnost jsou téměř hmatatelné. Nepřišly strašit, nahánět hrůzu. Přišly ukázat cenu našeho času zde. Připomenout, ať si vážíme svých dnů a prožíváme je, jak nejlépe umíme.
B.
Pokud vás moje příběhy ze života za oceánem baví, najdete mě i na Instagramu:
👉 @blanka_adams
