Článek
Vdávala jsem se jako velmi mladá, s rozporuplnými pocity, ale hlavně, že chci b ý t šťastná. A spokojená. A zamilovaná. Celý život.
Zvládnu to, vím vůbec co to je, být šťastná? Bohužel, vlastně celé manželství,kdy jsem byla stále zamilovaná - do manžela, do nového domečku, do svých 3 dětí, do svých 8 vnuků atd… jsem to stále nevěděla. Vyplnilo se mi, že jsem byla opravdu celý život spokojená, pořád jsem však měla za to, že to není úplně to pravé. Manžel skvělý, v práci spokojenost, děti chytré a tudíž úspěšné. Co by člověk mohl chtít více? Všechno se nám dařilo, žádné tragedie, až na maličkosti žádné problémy . Až do jednoho, osudného dne. Manžel z (podle mne - předtím však během 1/2 roku zhubl 13 kg) plného zdraví, po krásné dovolené v zahraničí, začal míti problémy se zažíváním. Pak vše šlo velmi rychle - převoz na chirugii, pak náročná několikahodinová operace. Následujících 10 dnů v kómatu a pak konec
Teprve potom, i když mi to docházelo pomalu, strašně pomalu, a do dneška jsem si to ještě nepřipustila, jsem přicházela na to, co bylo pro mne štěstí… Že jsem měla po svém boku milujícího, úžasného člověka, otce mých dětí, člověka který mi byl vždycky nablízku když jsem to nejvíc potřebovala, který byl mou oporou, jistotou, láskou. Který dovedl vždycky poradit, zařídit, realizovat.
Teprve dnes, a je to už osmý rok od jeho odchodu tam, odkud není návratu, vím co to je štěstí. To pravé, nefalšované, ničím nenahraditelné. Čistá, nezištná, opětovaná láska. Láska až za hrob, láska navždycky.
Děti mi po tatínkově odchodu pořídily pejsánka, tato němá tvář mi nahrazuje mou lásku, je plný empatie, oddanosti, jakoby mi chtěl manžela nahradit.
Jen díky němu tu ještě musím zůstat, jak by si to i manžel přál.
