Článek
Nedávno jsem se nedaleko svého bydliště zastavila se svým známým na kus řeči, jak už to tak bývá mezi známými. Právě si pečlivě opečovával svoje autíčko, za což jsem ho pochválila. Nicméně mi trochu vadilo, proč při našem rozhovoru, který nebyl nikterak krátký, nevypnul elektrický vysavač, kterým právě vysával podlahu vozu. Tak jsem mu položila otázku, proč vysavač, puštěný na plné obrátky, nevypne? Udiveně se na mne podíval, jestli to míním vážně, a jeho odpověď mne úplně odzbrojila. A proč bych to dělal? Já můžu nechat svítit celý barák, já si to přece zaplatím!!
Jsem člověk, který se snaží, když ne zrovna šetřit, tak alespoň pokud možno neplýtvat. Ať se jedná o plasty, vodu, energie, čistotu domu i okolí, jízdu autem. Nemyslím si, že to je zrovna populární, nicméně nemusím ani neustále sledovat dění ve světě, aby mi docházelo, že s takovýmto názorem, který není nejspíš názorem jedince, to budeme moci v budoucnu velmi brzy „zabalit“. Stačí se podívat na některé články z oblastí, kde takovýto názor převažuje - řeky zaplavené tunami plastů, mořští živočichové se žaludky plnými plastů, chodníky, na kterých budou místo chodců parkovat „SUV“, protože jinde nebude místo, hory plné větrných mlýnů nebo louky plné „obnovitelných zdrojů“ atd.
Mám krásnou zahrádku, na které mám ptačí budku. Každoročně v ní hnízdila nová rodinka sýkorek. Letos jsem ještě neviděla na zahrádce jediného ptáčka, a asi ani neuvidím. Je mi z toho smutno, ne kvůli sobě, já se toho už nedožiju, ale kvůli svým vnukům a pravnukům, kteří místo aby se těšili z krásného okolí, květin, průzračné vody a čistého vzduchu, budou sedět a hrbit si záda u počítače a třeba hledat alespoň na obrazovce krásná zákoutí naší planety, naší země, našeho města, naší ulice. Smutná představa…
