Článek
Bylo mi myslím 26 let. Mladá ženská, celý život před sebou. Nepřipouštěla jsem si, že bych mohla být ohrožená nějakou duševní nemocí. Ale nakonec mě dostihla. V dřívějším článku jsem poukazovala na syndrom vyhoření, kterým jsem si prošla. A s ním také souvisí hlavní téma tohoto článku. Deprese.
To je jenom „depka“, to přejde
Je velice zajímavé, jak moc používají lidé slovo „depka“ v běžném životě. Když mají špatný den, řeknou „mám trochu depku, ale to bude dobré“. Neuvědomují si však, že se jedná o regulérní nemoc, která vás může dokonce dohnat až na hranici mezi životem a smrtí.
Od doby, co jsem se sama léčila s depresí, jsem toto označení přestala používat. Pod tou „depkou“ se totiž skrývá dost šílená temnota. Není to jen chvilkový smutek, úzkost nebo něco podobného.
V duši totální pustina
Víte, i když depresi někdy v životě překonáte, vždycky si budete pamatovat, jaké pocity jste během ní měli. Zanechá ve vás prostě hlubokou stopu. I ve mě zanechala. Zkusím vám popsat, jak jsem se v depresi cítila jí.
Představte si, že stojíte uprostřed naprosté pustiny, kde slunce nesvítí a všechno je takové divné šedivé. A vy jdete kupředu, ale vlastně nevíte kam. Nikde nevidíte žádný cíl. Do toho si na noze táhnete okovy, těžké, velice těžké, kvůli nimž nemůžete pořádně jít vpřed. Občas se zastavíte, sednete si na zem a chcete to vzdát. Ale někde z dáli se ozve známý hlas, který vás nabádá pokračovat.
To byly moje pocity během deprese, s níž jsem se potýkala při syndromu vyhoření.
Když bych to tehdy vzdala, bůhví jak bych dopadla. Sebevražedné myšlenky jsem na začátku neměla, později jsem však naprosto ztratila elán žít. Nic mi nedávalo opravdový smysl. Cítila jsem, jako bych měla amnézii a ztratila svou osobní identitu.
Nikdo jiný vám nepomůže, to vy se musíte vzchopit
Můj minulý článek o syndromu vyhoření byl hojně komentovaný a jedna paní mi tam psala, že tedy ještě neviděla někoho, kdo se vyléčil ze syndromu vyhoření anebo i deprese jen tím, že mu domluvil manžel. Prosím, tak jednoduché to nebylo, jak si myslíte.
Ono totiž, když vám někdo domluví, je to sice chvályhodné, ale pokud nechcete vy sami s tím něco udělat, budete se utápět v depresích dál. Zájem ostatních se ale může stát velkým impulzem pro pozitivní změnu. Hybnou páku pak máte jen vy v sobě.
Vlastně už ani nevím, kde jsem tehdy sebrala poslední zbytky sil, ale pohnula jsem se z místa. Bylo to však velice těžké. Nevěřila jsem si, začínala jsem od nuly - aspoň v hlavě jsem to tak měla. Připadala jsem si jak nahé děcko.
Možná je dobře, že na ten pocit nikdy nezapomenu
To temné podsvětí své duše jsem jednou navštívila a možná je dobře, že si ho tak dobře pamatuji dodnes. Protože vrátit se tam nechci. Už ne. Někdy vás totiž ti démoni už nepustí a končí to špatně.
Hodně lidí se diví, když někdo dobrovolně ukončí v depresi život. Já se nedivím. Vím, že ta temnota může být ještě hlubší, než jsem prožila já osobně. A kdybych se nevzchopila, už by mě také z ní nikdo nedostal.
Pořád si však myslím, že každý člověk má i v té nejšílenější, nejtemnější, nejdepresivnější chvíli svého života malé světýlko naděje. A zažehnout ho může kdokoliv z jeho okolí. I když si ve výsledku musíte pomoct sami, ta podpora od milujících (ale třeba i cizích lidí) je nejvíc. Nebýt sám. Aspoň to vědomí…
Moc držím palce všem, kteří s depresí bojují. Držte se, nevzdávejte se. Stojí za to žít!
