Článek
Dá se říct, že jsem devadesátkové dítě, neboť jsem se narodila na konci 80. let. A nemám dodnes pocit, že bychom s bratrem jako děti nějak o vánočních svátcích strádaly. Vím ale z vyprávění maminky i jiných lidí, že 70. a 80. léta zas tak hojná na dárky nebyla - možná o to více si jich dětičky vážily.
Ani my jsme však nebyli s bratrem nijak rozmazlovaní. Mohli jsme si napsat Ježíškovi každý rok o to, co jsme si nejvíce přáli a nějaké to přáníčko splněno bylo vždy. Největší vzpomínku mám na panenky Barbie - to byl tehdy v 90. letech velký hit. Jako holčička jsem si je zcela logicky přála. Nebyla jsem ale příliš „normální dítě“, neboť jsem jim vždycky stříhala vlasy a místo nich nalepovala provázky z vlny na pletení. Asi se ve mně probouzela nějaká kreativita, či co.
Co jsme však s bratrem milovali nejen o Vánocích, byly obyčejné dřevěné kostky. U těch jsme dokázali vydržet hodiny. Stavěli jsme z nich věže nebo hrady. Byla to velká zábava.
Další hračky, které frčely
Pod stromkem jsme pak nacházeli s bratrem často i nějaké ty plyšáky, deskové hry nebo třeba dětské knížky. Občas také nějaké to oblečení a ponožky, prostě klasika - „měkkouše“. Bratr miloval samozřejmě autíčka všeho druhu. Také si vzpomínám na tamagoči - vždycky mi to „zvířátko“ umřelo. Zaplať pánbůh, že se dneska dokážu postarat o našeho psa, haha. Milujeme ho, ostatně. A velmi oblíbený byl i Game Boy s hrou Tetris. U toho jsem dokázala vydržet taky dost dlouho.
Mobily jsme neměli, o to více jsme se vzájemně užili
Dneska si děcka přejí zcela nejčastěji elektroniku - mobily, tablety, počítače a bůhví co ještě. No, je toho všude až přespříliš. My jsme tehdy mobily nechtěli - ony vlastně ještě ani nebyly nějaké pořádné produkty. Možná i proto jsme trávili o Vánocích více času venku a dokázali se zabavit jinak. Když napadl sníh (hodně sněhu), stavěli jsme iglú třeba. Ráda na to vzpomínám.
Vánoce v devadesátkách byly fajn
Pokud někdo tvrdí, že Vánoce v 90. letech byly hrozné, možná k tomu má objektivní důvody - finanční nouze a podobně. My jsme je ale měli fajn, moc fajn. A jsem za to vděčná především své mamince - táta se moc neangažoval, i když byl také přítomen.
Když si dneska kupuji živý stromek na Vánoce (asi jednou za dva až tři roky - manžel je hasič a říká, že je radši, když vidí živé stromy v lese/a to jich už musel pár rozřezat motorovkou), je to z obrovské nostalgie. Protože ta vůně mi vždycky připomene, jaké to bylo, když jsem byla malá holčička. Jak jsem se těšila na Ježíška. To těšení si pamatuji dodnes.
Tehdy jsme zcela nelegálně chodili pro stromek do lesa. Se sáněmi a pilkou. Párkrát se táta angažoval a šli jsme spolu. Ráda na to také vzpomínám. Bydleli jsme na vesnici a často byl sníh, a tak to bylo skoro podobné jako v té reklamě o „zlatém prasátku“ a divočákovi (na Kofolu), akorát ten divočák tam naštěstí nebyl, stejně jako myslivec…
Máte podobné vzpomínky?
