Článek
Chystala jsem se na jednu takovou na půl oficiální schůzi, kde se schází hodně lidí - známých, neznámých, přátel (nejde prosím vás o žádnou sektu, ale o záslužnou činnost pro lidi). Říkala jsem si, že půjdu, podpořím manžela a připravím trochu občerstvení, i když tam bylo nějaké k dispozici. Dlouho jsem si říkala, zda tam jít, ale některé lidi jsem dlouho neviděla… Upekla jsem koláč sladký, slaný… a připravila pro jednoho mimořádného človíčka extra porci. Miloval totiž sladké.
Speciální porce, kterou už nikdy nesní
Tyto řádky budou patřit našemu kamarádovi - znala jsem ho pár let, byl to starší pán, moc milý člověk. Říkejme mu třeba Ota. Ota byl gentleman, velice chytrý člověk, s nímž byla i občas legrace. A hlavně měl srdce na správném místě. Párkrát jsme se viděli a na jedné zahradní slavnosti měli možnost více si povídat.
Měl poklidný život s ženou, milujícího pejska, dobrou práci, pracoval i v důchodu. A miloval sladké. Když jsem tedy měla jít na schůzi, říkala jsem si, že upeču koláč s jahodami a připravím speciální porci jen pro Otu. Byl na cestě… těšila jsem se, že s ním pohovořím opět o životě a předám koláč… nepřišel. Zemřel jen pár hodin před tím.
Ze schůze si nic nepamatuji
Schůze začala oznámením, že Ota náhle zemřel. Prožili jsme všichni obrovský šok. Pak se dostavil smutek. Všichni zadržovali slzy, jen aby se zvládla oficiální část programu - tu jsem ale vůbec nevnímala. Pečlivě zabalená porce koláče pro Otu ležela uprostřed stolu a já se na ni ani nedokázala podívat. Neznali jsme se celý život, ale tento člověk zanechal v mém srdci stopu.
Na dobré lidi by se nemělo zapomínat…
Zradilo ho srdce
Ota byl i přes svůj věk velice vitální. O to větší šok byl, když jsme se o jeho náhlé smrti dozvěděli. Srdce dotlouklo. Ještě před pár dny s ním manžel hovořil přes telefon, ještě před pár dny se objevil na jedné společenské akci. Najednou není.
Jak mě jeden kus koláče přiměl se zamyslet
Ačkoliv jsme s Otou neměli nějak úzký vztah, považuji ho za kamaráda. Dobře se s ním povídalo. Jeho odchod, ten koláč, to vše mě zas přimělo přemýšlet nad životem. Možná to zní divně, ale nějak se ten večer zastavil čas. Pro mě… Začala jsem přemýšlet nad tím, co žiji, jak žiji a jak chci žít, protože jednou přijde i můj čas.
Co dobrého mohu udělat pro sebe a ostatní
Ota zasvětil většinu svého života službě lidu. Pomáhal, dělal svět lepším. Takových lidí si cením. Já už taková být nedokážu. Dříve jsem pracovala jako zdravotní sestra, ale ta práce mě semlela. Teď se „schovávám“ za své texty. Píšu, živí mě to. A také jsem leckdy terčem hejtrů, odporných poznámek lidí, kteří neví, co se svým životem. Zoceluje to, i když občas štve. Přesto vím, že mám důležitou roli - šířím informace, které někteří lidé mohou vzít za své. Proto se vždycky snažím být objektivní a faktická.
Dělat něco dobrého pro druhé, nejen pro sebe… Žít jak nejlépe dovedeme. Být dobrým člověkem, jako býval Ota. To si nesu z toho divného a smutného dne, kdy jsem nemohla předat jeden „hloupý“ koláč. Děkuji Oto, že jsi mohl být i v mém životě.
