Článek
Začíná to nevinně. Pokaždé. Máte vysoké pracovní nasazení, všechno se vám daří po rukama a čas od času si postesknete, že nemáte moc volna. Jedete na plné obrátky, tvoříte hodnoty, vyděláváte velké peníze. Baví vás to. Ale někde za rohem už číhá…
Syndrom vyhoření přichází znenadání
Málokdo si uvědomuje, že vysoké pracovní nasazení bez dostatečného odpočinku nevydrží dlouho. Jsme totiž pořád jenom lidé se svými základními biologickými a psychosociálními potřebami. Nejsme roboti, kteří jsou stavěni jen na výkony. Pokud opomenete ve vší té agilitě relaxaci a osobní život, brzy vás onen syndrom vyhoření dostihne. A můžete si být jisti, že přijde znenadání, jako blesk z čistého nebe. Zastaví vás.
I mě zastavil…
Práci zdravotní sestry jsem milovala. Jenže jsem někde uvnitř šílený pedant, a tak jsem ji dělala na 200 % bez jakéhokoliv kvalitního odpočinku. Naložila jsem si na svá bedra až příliš. A pak mě to složilo na lopatky. Z počátku mi to vycházelo a dařilo se mi, ale nakonec dorazily deprese a byl konec.
Na co jsou velké peníze, když upadáte do temnoty?
Dodnes si pamatuji pocit, když jsem dostala na účet výplatu a vůbec se z ní neradovala - bylo mi spíš divně, cítila jsem prázdno. Po směnách jsem jen ležela doma v posteli a nic se mi nechtělo. Byla jsem fyzicky i psychicky unavená a na účtu mi leželo několik desítek tisíc, s nimiž jsem neuměla naložit. Anebo spíš jsem neměla elán je jakkoliv pragmaticky nebo i pro potěšení zužitkovat. V ten moment mi byly peníze putna. A začal se mi hroutit svět.
V mezičase ale byly chvíle, kdy jsem před tou temnotou utíkala… Hodně jsem tedy pobývala mezi přáteli, chodila na party. Neuměla jsem být doma sama. Lezly na mě deprese. Ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Být sama… Abych se zamyslela nad tím, jak žiji a pro co žiji.
Jaké to je ztratit smysl života
Myslím, že to bylo asi půl roku mého života, kdy jsem se naprosto propadla do černočerné tmy. Deprese mě naprosto ovládla. V ten moment jsem kolem sebe neviděla žádný smysl, pro co žít. Přitom při mě stáli blízcí lidé, jako mamka a přítel. Ani to moc nepomáhalo. Začala jsem být zklamaná sama sebou. A zřejmě se i utápěla v sebelítosti.
Docházela jsem také k psychologovi, brala nějaké tablety na uklidnění. Léky jsem ale časem vysadila, protože jsem jejich odpůrce.
Nová naděje
Nakonec mi pomohl můj muž. Jeden večer se mnou vedl takový procítěný hovor, v němž byl také dost rázný. Vysvětlil mi, že takhle už to dál nejde a v podstatě mi dal tak trochu i nůž na krk, abych se konečně vzpamatovala. A přesně to jsem potřebovala. Aby mi někdo nakopal zadek. V ten moment jsem začala bojovat.
Ono často skutečně pomáhá to, když vás okolí nepodporuje v sebelítosti. Když vám vlije energii do žil a řekne: „Stojí za to žít, bojuj!“ Zabralo to. A jsem tady. Jen moje tendence k workoholismu přetrvala, a tak si musím dát celý život sakra pozor na to, aby se ty stavy zase nevrátily.
Jak poznat syndrom vyhoření?
Myslíte si, že jste také ohrožení syndromem vyhoření? Pak u sebe můžete sledovat následující příznaky:
- Máte potíže se spánkem.
- Cítíte se dlouhodobě emočně i fyzicky vyčerpaní.
- Jste častěji nemocní a málo jíte.
- Špatně se soustředíte.
- Jste neustále podráždění.
- Nemáte radost už ani z maličkostí v životě.
- Izolujete se od společnosti.
- Je vám všechno jedno.
Na internetu také naleznete mnoho materiálů souvisejících se syndromem vyhoření, díky nimž se dozvíte o tématu více. Neostýchejte se v případě těchto příznaků navštívit psychologa nebo psychiatra. Není to ostuda. Udělejte to dřív, než bude pozdě. Cesta zpět z temnoty existuje! Nenechte to zajít až příliš daleko. Život je až příliš cenný na to, abyste ho ztratili kvůli totálnímu vyčerpání.
Jakmile syndrom vyhoření překonáte, musíte ale začít dělat věci jinak. Naučte se říkat „NE“, dobře si organizujete práci a hlavně - ODPOČÍVEJTE, jako opravdu. Travte fajn čas s nejbližšími i sami se sebou. Práce není všechno.
Zdroj: Syndrom vyhoření
