Článek
Říká se, že bychom neměli být otroky peněz. Mně to ale přijde jako pofidérní vyjádření. Žijeme totiž v materialistickém světě, kde si bez peněz nekoupíte jídlo a pití nutné pro život, nezaplatíte střechu nad hlavou a tak vůbec, prostě nemůžete žít jako civilizovaný člověk. No, ale zase otázka - jak takový civilizovaný člověk má vlastně žít.
Kdy jsem začala vnímat hodnotu peněz
Mám pocit, že tak asi do svých třinácti let jsem moc hodnotu peněz neznala. Jako dítě jsem neměla potřebu. Občas jsme s bráchou dostali od mamky pár kaček na nějaké dobroty, které jsme si mohli koupit v Jednotě, ale o jejich původu jsme rozhodně jako malí nepřemýšleli.
Jak jsem ale dospívala, tak jsem si začala uvědomovat, že mamku stojí úsilí vydělat peníze a tedy i ty „drobné“ na sladkosti ji stály volný čas a jakési odříkání. No a pak jsem si začala v patnácti sama vydělávat na brigádách. Tehdy mi začalo docházet, že „nic není zadarmo“.
Jako mladá jsem nezřízeně utrácela
Když jsem si vydělala své první peníze, bylo to skvělé. Avšak pokaždé jsem je nějak rychle utratila. Jako mladá jsem s finanční gramotností bojovala. Nebyli jsme totiž extra vedeni k tomu, abychom se tímto tématem zabývali. Nuže, v naší rodině se obecně dost utrácelo a nic neřešilo, protože byl v jednu dobu velký dostatek. Propagátory tohoto bohémského stylu života byli hlavně prarodiče. Mamka se ale snažila šetřit a moudře hospodařit.
Hýření v 90. letech
Babička s dědou peníze v 90. letech doslova rozhazovali - rozjeli totiž podnikání v gastronomii a prosperovali, tedy aspoň chvíli. Bydleli jsme s nimi v rodinném domě jako děti, takže si to trochu pamatuji. Když ale po čase kvůli vlastní hlouposti zkrachovali, najednou nebylo nic - doba temna, velkého temna a velkých rodinných sporů.
Peníze jsou často hlavním spouštěčem sporů
V rodinách se lidé často hádají o peníze, ať už jde o dědictví, podnikání, každodenní život a podobně. I prarodiče měli spory a postavili se k situaci tak nějak nerovně. Nás tehdy nechali na pospas osudu, seč jsme byli ještě děti. Z baráčku jsme se v mých deseti odstěhovali, protože ho měli v zástavě jak podnikali a vlastně ho prošustrovali. A bylo to.
Bez peněz do hospody nelez
Ne nadarmo se říká „bez peněz do hospody nelez“ nebo „bez práce nejsou koláče“. Prostě si v tomto materiálně založeném světě musíte sakra máknout, abyste se měli aspoň trochu dobře. Takto nastavený život se mi nelíbí. Nebo spíš, nelíbil, protože jsem často dělala práce, které mě nebavily a systematicky se ničila.
Svoboda přišla až s vysněnou prací na volné noze. I když to je jen rádoby svoboda - máte hlavu v pejru pořád. Je zcela na vás, co si vyděláte a když nevyděláte, pojišťovnu a Českou správu sociálního zabezpečení to nezajímá - platit pojistné musíte. Makat leckdy musíte, i když jste nemocní. Prostě, má to svou daň - ta svoboda.
Jako každý normální člověk si občas někde vy skrytu duše přeji, abych byla rentiérem a nemusela dělat nic. Jenže, ono to tak ve světě nefunguje. Obvykle není nic zadarmo.
A tak hurá zas do práce, ať máme na chleba. Třeba u toho ještě stihneme svůj život. Aby však jednou nebylo pozdě…
