Článek
Na éru „milenka“ nejsem dodnes hrdá. Byla to hloupost, šílená hloupost. A nikam to nevedlo. Náš vztah byl plný ponížení. Moje zabedněnost neznala mezí.
„Jdi na záchod, prosím. Budu si volat s manželkou.“
Když jsme spolu začali chodit, přiznal se, že má doma ženu. A rovnou mi sdělil, že kvůli majetkům se s ní nikdy nerozvede. Stále mě však přesvědčoval, jak moc mě miluje a nedokáže beze mne žít. Uvěřila jsem a žila v tom podivném partnerství celé čtyři roky. A pak jsem začala prožívat šílená ponížení, a nejhorší na tom bylo to, že jsem je akceptovala. Dneska nechápu, možná je to také tím, že jsem o dvacet let starší a snad konečně i moudřejší.
Jakmile se musel „přihlásit“ manželce, vždycky mě prosil, abych šla na záchod - bylo mi hrozně, ale první dva roky jsem ho pokaždé poslechla. Přebývali jsme často po hotelových pokojích a dnes se přiznám, že jsem se občas cítila jako prostitutka. Tento fakt umocňoval i to, že mě vždycky po intimních chvílích hodil na postel několik tisícovek, ať si něco koupím. Nechápala jsem. Prý mi chtěl finančně pomoct. Přitom si neuvědomoval, že je to pro mě ponižující. Milovala jsem ho.
Dělal si ze mě svou „Barbie“, se kterou se před kamarády jen chlubil
Moje mladistvá naivita byla do nebe volající. Možná také lidově řečeno blbost. Tehdy jsem si totiž vůbec neuvědomovala, že si se mnou prostě dělá, co chce. A protože jsem se bohužel nechala, trvalo to přizpůsobování hodně dlouho. Brával mě do luxusních obchodů a restaurací, cestoval se mnou do různých hotelů jak v Česku, tak i v Německu nebo Rakousku, seznamoval mě se svými kamarády… co ale z toho, když svou duši jsem tehdy kvůli němu ztratila.
Potrpěl si na to, abych byla vždycky štíhlá. Nesměla jsem tedy nikdy přibrat. Vždy mě doma vážil - ano, byla jsem i u něj doma. A riskovala, že jeho žena nás načape. Hlupačka jsem byla. Musela jsem nosit luxusní oblečení - zejména, když mě bral do společnosti a dělala jsem mu takový přívěšek, s nímž se na každém kroku chlubil.
Po čtyřech letech jsem toho měla plné zuby
Ano, přistoupila jsem na to. Mohla jsem kdykoliv během čtyř let odejít. A najít si jiného svobodného kluka. Já se ale zamilovala a léta byla ochotná tolerovat jeho usurpování, ponižování, příkazy a tak podobně. Láska je někdy skutečně slepá. Po x letech pečlivého uklízení vlasů v jeho bytě, schovávání se, předstírání, že je vše OK, jsem od něj odešla. Už to nešlo.
Ten chlap mi na dlouho vzal obrovský kus důstojnosti. Já jsem to však připustila a už nikdy nedopustím. Mám ale velké štěstí, protože již přes deset let žiju s manželem, který je nejlepší chlap na světě. Díky němu se zas mohu cítit sama sebou.
A ženy, nebuďte milenkami ženáčů. Nenechte se ponižovat, zanechá to ve vás následky. Chtějte od života víc.
