Článek
Tak mladá nebo tak mladý! To je to první, co mě vždycky napadne, když zemře člověk v produktivním věku. Zpravidla kvůli zákeřné nemoci nebo vážné nehodě. Aničce bylo jenom 29 let. Téměř o dekádu mladší ženská odešla navždycky a já to nedokážu pochopit.
Smrt k životu patří, o tom žádná. Setkávala jsem se s ní i v rámci své praxe jako studentka zdravotní školy. A nesnášela jsem ty okamžiky. Naštěstí mě obcházela. Na směně v práci mi nikdy nikdo neumřel. Vždycky odešlo hodně lidí, když jsem nesloužila. Asi náhoda. Se smrtí cizích lidí jsem se špatně vyrovnávala. A dodnes s tím mám problém. O to horší je to pak v momentu, kdy zemře někdo blízký.
Někdy žijeme tak, jako bychom nikdy neměli umřít
O smrti se ve společnosti moc nehovoří. Je to takové dost vážné téma, které nikomu moc nedělá dobře. Jenže je důležité si uvědomit, že jsme smrtelní. Pak teprve začneme opravdicky žít. Jak kdysi dávno prohlásila Anička Slováčková: „Dnes je čas splnit si sny a užít si den, protože další už přijít nemusí.“ Naprosto s ní souhlasím. Avšak tohle všechno si člověk často uvědomí, když už je pozdě.
Někdy opravdu žijeme tak, jako bychom neměli nikdy umřít. Zbytečně riskujeme na silnicích, často nedáme na svou intuici a popíráme svůj pud sebezáchovy. Hlavně, abychom měli nějaký adrenalin a vzrušení. Přitom stačí pár vteřin a už tu nejste.
Stres je zabiják všeho
Kromě toho, že občas hodně riskujeme, vystavujeme se také denně neúměrnému stresu. Málo odpočíváme, jedeme na výkony, a to vše si časem může vybrat svou daň. Sama jsem si prošla syndromem vyhoření a depresemi, tak vím, o čem mluvím. I známá zpěvačka a herečka Anna Slováčková tohle žila: „Od dětství jsem byla vychovávaná jen k výkonu, prostě práce, práce a práce. A pak mi došlo, že nevím, o čem život vlastně je. Až nemoc mě naučila žít přítomností.“ Mějme se tedy rádi, pečujme o sebe, žijme přítomností a užívejme si okamžiky sami se sebou i s nejbližšími. Kouzlo přítomného okamžiku je skvělé. Také jsem se ho naučila vnímat, i když to trvalo.
Smrt dítěte nebo mladého člověka je šíleně smutná až srdcervoucí
Normální život by měl běžet od první vteřiny, co zařveme na porodním sále až po poslední vteřinu, kdy jako staří vydechneme. Pokud je tenhle běh života na začátku nebo ve své polovině narušen, je to šílené. Hrozně smutné. Před lety jsem kvůli rakovině přišla o jednu z nejlepších kamarádek. Nebylo jí ani třicet. Odchod Aničky Slováčkové mi to trochu připomněl. Bolelo to moc.
A dneska jsem stále v mysli s mladší sestrou mamky. Má rakovinu vaječníků v posledním stádiu a umírá. Už není cesty zpět. Tohle mě tedy drtí ještě víc, protože jsem s ní zažila hodně hezkého a beru ji díky mladému věku skoro jako svou sestru. Letos jí bude 45 let. Nevíme kdy, ale víme, že to přijde.
Moc si přeji, aby se jednou našel lék na rakovinu, aby lidé více vnímali krásy života a odpočívali, aby se dokázali ochránit před předčasným odchodem z tohoto krásného světa.
Žijme tady a teď. Naplno, ale také trochu s rozumem. Nikdy totiž nevíme, kdy bude pozdě.
