Článek
Žijeme v demokracii (aspoň tedy zatím) a můžeme projevovat svobodně své názory, ať je to směrem k veřejnosti, k partnerovi nebo k rodině. Někdy se ale střetneme s tvrdým protiútokem na svou osobu, protože druhá strana odmítá naše stanovisko… Přitom by úplně stačila trocha té tolerance. Také se hádáte v rodině kvůli politice?
Rozebírat politická témata s mamkou? Ani náhodou
Podotýkám, že mám skvělou mámu, pro kterou bych dýchala - stejně jako ona pro mě a bratra. Je to báječná žena, která si v životě zažila své, ale nepřestala bojovat za naše štěstí. I díky ní jsme dobrými lidmi. Bavit se můžeme prakticky na jakékoliv téma, ale když dojde na politiku, míjíme se. Ona má svou pravdu a já zase svou. Respektujeme se. Jen někdy byl oheň na střeše, a tak jsem se raději rozhodla tohle téma z našich konverzací vynechat.
Nevím, proč máme tak diametrálně rozdílné názory… já se narodila v osmdesátých letech a máma v šedesátých. Vždycky jsem si myslela, že když si zažila komunismus, bude jí dobré aspoň něco, co se dnes na politické scéně nabízí, jenže ona zcela rezignovala, nechodí léta vůbec k volbám a stěžuje si občas, jak je to tu na prd. Že prý „nemá koho volit“. Také to tak cítíte?
Když máme právo podílet se na politické scéně, proč toho nevyužít
Mnoho lidí se domnívá, že volby jsou jen konstrukt. Že je to jen uměle vytvořené pro demokraticky smýšlející blbečky, kteří si slepě myslí, že něco ovlivní. Přitom už je prý dávno někde rozhodnuto… skutečně tohle si hodně lidí kolem mě myslí! Já tedy ne. Cítím potřebu vhodit kdykoliv svůj hlas do urny, když se něco zásadního v naší zemi děje. Je důležité podílet se na tom, v čem žijeme.
Rozdílné názory s tchyní
Pokud má někdo rozdílný názor na politickou scénu, ctím to. Nesnažím se přesvědčovat o opaku - dřív jsem to dělávala, ale nemělo to smysl. Každý má totiž nějakou svou bublinu, do níž pasuje to či ono. A když se silou snažíte tohle změnit, se zlou se potážete. Existují samozřejmě otevření lidé, kteří s vámi budou rozumně a věcně diskutovat na téma politika, ale je jich velice málo.
No a dalším člověkem, s nímž se hlavně manžel nemůže bavit o politice, je jeho máma. Pravdou je, že ani já s tchyní nechci vést tyto hovory - ona zase pro změnu chválí komouše. Tak to na mě jdou osypky. I přesto, že jsem komunismus nepocítila na vlastní kůži, snažila jsem se o něm něco dozvědět, dívala se na dokumenty, vzdělávala. A jsem dnes přesvědčená o tom, že to byla šílená doba plná popírání osobní svobody.
Když jsem viděla film o Miladě Horákové, rozbrečela jsem se. Nechápala jsem, jak mohli být komunisté takové zrůdy. A o to více nechápu, že vůbec nějaké KSČ nebo Stačilo! ještě dnes existuje.
O politice se nebavím ani s kamarády a známými
Občas přišla řeč na téma „politika“ i mezi kamarády nebo známými a vždycky se to strhlo v ostrou výměnu názorů nebo dokonce hádku. Jednou jsem dokonce zažila takovou tu dlouhou odmlku, kdy vám druhý tímto způsobem říká, že už se prostě nechce o tom bavit. Zajímavé bylo pozorovat, jak se druhá strana nejvíc čílila, když musela vysvětlit své názorové stanovisko - moc lidí nemá rádo otázku „A proč si to myslíš?“ nebo „Co ti na nich tedy vadí konkrétně?“. Málokdo umí odpovědět, avšak má plná ústa stížností.
Pár slov závěrem
Politická témata tedy nemohou přes můj práh, aspoň tedy směrem k rodině a kamarádům. S mužem si otevřeně povídáme a ještě jsme se nepozabíjeli. To je asi tím, že máme stejný názor na věc. Haha…
Každopádně vám všem přeji, abyste o politice uměli mluvit otevřeně, abyste nehanili ostatní za názory, abyste našli v sobě kus tolerance a abyste chodili k volbám - ať už volíte kohokoliv. Protože to má SMYSL! Žijeme v krásné zemi, tak za ni bojujme…
