Článek
Pokud nejste nějakým způsobem aktivně zapojeni do pomoci Ukrajině, která je ve válečném konfliktu s Ruskem, zřejmě sledujete vše tak nějak zpovzdálí, z pohodlí svého domova. O několik stovek kilometrů dál však obyčejní lidé jako my svádí tvrdý boj o život.
Díky médiím můžeme občas nahlédnout do každodenních životů Ukrajinců - jsou plné strachu, bolesti ale i naděje. Některé konkrétní příběhy však chytají za srdce.
Ivan
Ivanův život je neoddělitelně spojen s jeho rodnou vesnicí Jahidne v Černihivské oblasti na Ukrajině, kde pracoval jako školník. Na začátku ruské invaze se stal suterén místní školy místem utrpení pro 367 civilistů, včetně Ivana a jeho rodiny. 26 dní žili v nelidských podmínkách, bez dostatku jídla a vzduchu. Zemřelí byli ukládáni do kouta místnosti a jejich jména ostatní lidé vyškrábávali na zdi k uctění památky.
Po osvobození mnoho obyvatel uprchlo, ale Ivan se svou rodinou zůstal. „Neměli jsme doslova co dýchat. V jednom rohu seděly děti, v dalším rohu byly kbelíky, které se používaly jako záchod, v dalším rohu jsme skládali těla těch, kteří tyto podmínky nevydrželi a zemřeli,“ vzpomíná Ivan. Dnes se vesnice obnovuje a škola zůstává památníkem připomínajícím hrůzy války.
Dmytro
Dmytro pracuje od roku 2015 jako manažer pro městskou radu v Buči, která se nesmazatelně zapsala do dějin zvěrstvy páchanými na civilistech. Když do tohoto ukrajinského města dorazili Rusové, tvrdili, že neublíží těm, kteří se označí bílým obvazem – to ale byla lež. Dmytro na kamerových záznamech viděl, jak ruští vojáci bez váhání stříleli do civilistů. On sám byl 15. března 2022 zajat, vyslýchán a hrozilo mu zastřelení v lese, avšak naštěstí se mu podařilo utéct.
Když 30. března 2022 projížděl městem, našel už jen ukrajinské vojáky. „Buča byla jedním z nejpohodlnějších míst pro život na Ukrajině. Nikdy jsme nechtěli „slávu masakru“ a nyní uděláme vše pro to, aby se naše město stalo známým pro něco jiného,“ říká Dmytro, který se i přes prožité hrůzy snaží pomoci Buči vstát z popela.
Galina
Galina je bývalá podnikatelka z Chersonu, která zasvětila svůj život pomoci druhým. Už v roce 2014 organizovala protesty proti ruské agresi, evakuovala lidi z Krymu a pravidelně vozila humanitární pomoc na východní Ukrajinu. Její odvaha ji přivedla do přímého střetu s okupanty – byla tedy dvakrát zajata u Olenivky. V roce 2018 ji pak za statečnost vyznamenal tehdejší ukrajinský prezident Porošenko. Když v březnu 2022 ruské jednotky bez odporu obsadily Cherson, zapojila se do odboje jako organizátorka dobrovolnického centra, kde lidé vyráběli Molotovovy koktejly.
3. května ji však Rusové zatkli, zavázali jí oči a odvedli ji na policejní stanici, kde osm dní čelila brutálnímu mučení – elektrickým šokům, bití a psychickému týrání. „Hrozili mi, že mi uříznou prso a nahradí ho tváří [Štěpána] Bandery,“ vzpomíná. Když ji nakonec považovali za mrtvou, pohodili ji do parku. Osvobození Chersonu 11. listopadu 2022 bylo pro ni chvílí obrovské úlevy. Na náměstí lidé objímali ukrajinské vojáky, mezi nimi i muže, kterého zachránila v roce 2014. „Řekl mi: ‚Teď jsem zachránil já tebe.‘“
Kaťa
Život Kati se obrátil vzhůru nohama už v roce 2014, kdy válka rozdělila její rodinu. Zatímco její rodiče zůstali v Doněcku, ona se s manželem přestěhovala do Mariupolu, kde se jim narodil syn. Nikdy by ji však nenapadlo, že o osm let později bude čelit ještě většímu peklu. Když 24. února 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, odmítala uvěřit, že by mohlo být její město zasaženo. Jenže realita byla jiná. Už o pár dní později se rozezněly sirény, elektřina vypadla a v ulicích zavládl strach. Uchýlili se do domu příbuzných, kde se spolu s dalšími sedmi lidmi snažili přežít. „Cítili jsme se, jako bychom byli odříznuti od celého světa,“ vzpomíná Kaťa. Bez mobilního signálu a internetu nevěděli, co se děje venku, jen čekali. Pak začalo ostřelování.
Každý nálet znamenal útěk do sklepa. V mrazivé dvoumetrové místnosti seděli namačkaní na sobě, děti spaly na lavicích, dospělí na židličkách. Jídlo docházelo. Vařili na ohni z posledních zásob, muži sbírali sníh a dešťovou vodu. Pak přišla rabování a hlad. Když už nebylo možné zůstat v domě, uchýlili se do školky, kde přežívalo 90 lidí.
Strach se stal jejich každodenním společníkem – nejen z bomb, ale i z ticha, které následovalo. Na ulicích ležela těla, lidé pohřbívali své mrtvé na zahradách. Po týdnech hrůzy se naskytla možnost úniku. Vyjeli ráno, projížděli městem v troskách a modlili se, aby přežili. Nakonec, po několika hodinách jízdy, dorazili do Berďansku – na místo, kde jejich boj o přežití konečně skončil.
Anketa
Zdroje:
