Článek
Už je to nějaký ten pátek, co jsem přestala pracovat v nemocnici, často ale na ty roky vzpomínám. Přeci jen to byl kus mého profesního života - strávila jsem prací jako zdravotní sestra asi osm let. Rozhodně to není bůhví co, ale dost mě to naučilo… A obdivuji dodnes své kolegyně a kolegy, co u profese setrvávají nejen kvůli penězům ale i kvůli tomu, že je to prostě baví.
Tu práci musíte aspoň trochu milovat
Myslím, že pracovat ve zdravotnictví není pro každého. Musíte mít na to povahu, žaludek a leckdy také fyzičku. Také záleží, co a kde přesně děláte. Já si v mládí těsně po zdravotní škole vybrala oddělení, kde neumírali lidé - tedy aspoň by neměli umírat. Rehabka pro mě byla dobrá počáteční cesta, člověk viděl u lidí výsledky a vesměs to bylo pozitivní. Dřina to ale byla tak jako tak - polohování, přesouvání a tak podobně.
Za dobu, co jsem na tomto oddělení dělala, nikdo neumřel. A když se třeba zhoršil jeho zdravotní stav, překládal se na jiné oddělení. Se smrtí jsem měla problém. Špatně jsem snášela, když jsem se s ní setkala třeba na praxi. Nedělalo mi to dobře. Přitom vím, že je to součást života… Ne každý na to je zkrátka stavěný.
S láskou na práci sestřičky vzpomínám
I přesto, že jsem původně zdravotní sestrou vůbec nechtěla být, stala jsem se jí. Okolnosti mě k tomu dohnaly. Neměla jsem moc škol na výběr. A dodnes jsem ráda za to, že jsem tuhle lekci života absolvovala. Hodně mě naučila. Také jsem díky ní poznala pár skvělých lidí, jak z řad kolegů, tak i z řad pacientů.
Do paměti se mi vryla jedna devadesátiletá paní, s kterou jsme si padly do oka hned po prvním setkání. Ptala se mě na jméno a hned mi jím začala říkat. Byla to taková kouzelná babička - někdy mi připadalo, jako by byla z jiného světa. Laskavá, citlivá duše. Dodnes mám od ní obrázek, který vyšívala. Tak snad se na mě seshora dívá… a já ji srdečně zdravím.
Celebrity kam se podíváš
Zajímavá moje práce byla i tím, že jsem se setkala s pár slavnými lidmi, které jsem znala ze svého dětství z televizní obrazovky. Bylo fascinující je poznat jinak, po lidské stránce. A vesměs byli všichni velmi milí. Hodně mě však zasáhl příběh bývalého herce, který po mrtvici ztratil schopnost mluvit. V mladí také daboval a všechno to bylo ve vteřině pryč. Moc laskavý člověk, jehož příběh byl tak silný, až jsme jednou brečeli spolu. Hlava jakžtakž fungovala, tělo a jazyk ne.
Čas pro sebe? To je vtip?
Jakmile se zaklaply vstupní dveře na oddělení, patřil můj čas jim - pacientům. Od první chvíle reagujete na zvonky, když někdo něco potřebuje, nosíte léky, pečujete jak se dá… a po dvanáctihodinové směně je konec. Nezastavíte se leckdy a nemáte pomalu ani čas se jít vyčůrat. Noční přežíváte na hektolitrech kávy, protože jinak byste byli mrtví už po pár hodinách.
Práce sestřičky je na jednu stranu krásná, avšak obnáší i oběti. Velké oběti. Když děláte někde na oddělení, naběháte pomalu kilometrů jak na půlmaratonu, namáháte záda (následky se objeví až třeba za pár let, jako u mě), vaše psychika je napnutá jak struna - musíte být odolní za každou cenu (očekává se to od vás) a tělo obecně trpí, protože mu nedáváte hned to, co vyžaduje.
Leckdy jsme si s kolegy sedli až u oběda - a záměrně chodili do jídelny. Nikdo si skoro jídlo nenosil. Protože aspoň ta půl hodina byla spásou. Na záchod, jídlo, odpočinek… Tak zase příště, u střípků z mého sestřičkovského života.
DĚKUJI VŠEM ZDRAVOTNÍKŮM, KTEŘÍ SE TÉTO NÁROČNÉ PRÁCI VĚNUJÍ S LÁSKOU…
