Článek
Začátky mého prvního profesního působiště nebyly vůbec lehké a bývala jsem jako mladice a nováček často terčem posměšků nebo vtípků. Zdravotní škola mě totiž toho do praxe moc nenaučila. Ale po nějaké době jsem se toho mnoho osvojila, i díky zkušenějším kolegyním. A také si vydobyla své místo v kolektivu.
Silné osudy českých vojáků
Jelikož jsem citlivý člověk, častokrát jsem vnímala osudy různých pacientů velice intenzivně. Nejvíce mě však zaujaly příběhy českých vojáků, kteří byli během své mise nejčastěji v Afganistánu zraněni. Vzpomínám si hlavně na dva muže, kteří se v té době hodně objevovali i v médiích. Kvůli povinnosti mlčenlivosti však nebudu uvádět jejich jména.
Přišel o ruku a nohu, přesto nepřestal bojovat
Jeden chlapík, říkejme mu třeba Jan, byl těžce zraněn v terénním voze, jenž najel na minu. Byl velice vážně zraněn - utrpěl ztrátové poranění horní i dolní končetiny a doktoři mu dávali jen deset procent na přežití. On však bojoval jako lev a přežil. Nakonec se dostal k nám na oddělení, kde rehabilitoval. Byla s ním často legrace, ale také jsme občas mívali takové vážné hovory o tom, jak mu bude moc chybět práce na zahraničních misích - věděl zkrátka, že se z něj záhy stane „válečný veterán“.
„Jan“ měl v sobě neskutečnou sílu ale také silnou touhu po pomstě. Praly se v něm pocity, bylo to vidět. Na jeho průbojnou a nezlomnou povahu nezapomenu.
Byl upoután na lůžko, ale neztrácel humor
A pak tu byl on, muž, který se mi do paměti vryl ještě intenzivněji než „Jan“. Tomu říkejme třeba „Petr“. Jeho osud byl velice smutný. Byl zraněn sebevražedným atentátníkem. V mozku mu ulpěla střepina, která mu změnila život o 180 stupňů. Když jsem viděla jeho původní fotografii z mise, téměř jsem ho nepoznávala. Býval to urostlý a krásný chlap. Vážné zranění ho ale naprosto změnilo a také upoutalo na lůžko.
Když byl „Petr“ přeložen na naše rehabilitační oddělení, měli jsme jako tým již informace, o koho se jedná. Už od prvních momentů jsme ale vytušili, že tohle bude opravdu výjimečný pacient. Přestože byl upoután na lůžko a odkázán na pomoc sestřiček a dalšího ošetřovatelského personálu, sršel neuvěřitelnou energií a humorem.
„Petr“ často a rád laškoval se sestřičkami a uměl si sám ze sebe udělat legraci. Pro nás všechny se za ten měsíc, co u nás ležel, stal skvělým kamarádem nejen pacientem - chtěl, abychom mu všichni tykali. Moc jsem také obdivovala jeho odhodlání postavit se znovu na nohy. Byl na sebe tvrdý a to přineslo výsledky - nakonec se na nohy postavil, i kdyby s chodítkem. Měli jsme ohromnou radost. Ta jeho vnitřní síla byla fascinující a obdivuhodná. A svým laskavým srdcem mohl jít příkladem kdekomu.
Jsem vděčná, že jsem měla možnost poznat tyhle výjimečné chlapíky. Díky nim jsem vlastně také trochu pochopila, co asi prožívají zranění vojáci ze zahraničních misí. Nemají to lehké a přeci se nelitují a bojují za sebe. Samozřejmě je to ale případ od případu.
