Článek
K práci zdravotní sestry jsem se dostala jak slepý k houslím. Byla to vesměs náhoda, že jsem nakonec vystudovala Zdrávku, protože původně jsem chtěla být umělkyní - a také se hlásila na uměleckoprůmyslovou školu. Ale byl tehdy nával a nevzali mě… No, a tak jediné, co tehdy zbývalo, byla zdravotní škola.
Na zdravotní školu jsem nechtěla, protože jsem omdlívala už jen při pohledu na krev. A bylo to pro mě celé nepředstavitelné. Ale nakonec mě okolnosti donutily a já tu školu jakýmsi zázrakem úspěšně dokončila. Stala se ze mě chtě nechtě sestřička.
Jako Alenka v říši divů
Když jsem Zdrávku dokončila, šla jsem hned pracovat do nemocnice. Chtěla jsem se osamostatnit, být nezávislá. A tak jsem se nakonec odstěhovala daleko od domova, ubytovala se na nemocniční ubytovně a začala praktikovat svůj zdravotnický um v reálném životě. Nutno podotknout, že škola mě toho tedy moc nenaučila, takže jsem se učila v běhu.
Na začátku své praxe jsem ale byla jako Alenka v říši divů. Tvrdá škola života mě ovšem vyškolila. Práce v nemocnici nebyla vůbec žádný med - dodnes můžu říct, že se pojila s tvrdou dřinou, velkým náporem na psychiku a tedy i stresem. Ale o mé práci až jindy…
Momenty, které mě držely nad vodou
I přesto, že byly začátky opravdu těžké, dokázala jsem si v té práci najít něco dobrého a pozitivního. Tak třeba - optimistické pacienty. Bylo fascinující sledovat, jak jsou lidé v nemoci rozdílní. Jedni se zcela pohrouží do svých bolístek a druzí bojují za to, aby byli zase co nejdříve fit. Tehdy jsem pochopila, jak velkou moc má pozitivní mysl. Dokáže vybičovat.
Snažila jsem se vždycky přizpůsobit náladě a charakteru pacientů, avšak nejvíce mě bavilo být ve společnosti těch veselých, kteří si ze sebe dokázali dělat legraci i přesto, že jim třeba nebylo dvakrát nejlépe.
Dodnes mohu říct, že starší muži byli mými nejoblíbenějšími pacienty - byla s nimi totiž vždycky velká „žvanda“. Tak jako s jedním velmi výřečným pánem, říkejme mu, pan Novák…
Pan Novák mě vycepoval
Když nastoupíte do nemocnice jako mladá devatenáctiletá holka, všichni si na vás dovolí - to je jasné. Takové mládě se tváří bezbranně a staří kocouři si rádi smyslnou. Také pan Novák zkoušel můj důvtip, nadhled a trpělivost. Pokaždé, když jsem do pokoje, kde ležel s dalšími dvěma pány, nesla léky, byl na mě připraven.
Jednou na mě byl připraven v tygrovaných slipech. Jinak na sobě neměl nic jiného. Jakmile jsem vstoupila, pan Novák udělal zvláštní pózu, za kterou by se nemuseli stydět ani největší mistři v kulturistice. Mě ale tato scénka připadala jak z komediálního filmu.
Rozesmál mě - tehdy jsem měla špatný den a nakoplo mě to. Zároveň mě to ale naučilo také reagovat asertivně, diplomaticky, profesionálně… Pan Novák mě naučil, jak se zocelit v trapných situacích.
Pan Novák ještě dodal, že si své intimní partie řádně dezinfikoval dezinfekcí z pokoje. Zeptala jsem se, zda ho to nesvědí. Odvětil, že pro mě vydrží cokoliv. Usmála jsem se, předala mu léky, udělala si s ním jednu fotografii, kterou mám dodnes (slušnou fotografii) a odešla z pokoje.
Pan Novák byl borec, veselý chlapík, který by rozveselil den každé sestřičce… kéž by takových pánů Nováků tehdy bylo víc… Jeho tygrované slipy, vtipné poznámky a lekci života nezapomenu do konce života. Děkuji Vám!
