Článek
Volby do Evropského parlamentu dopadly v Česku podle krajně nepříznivého scénáře. Nepříznivého pro demokracii, rozumný rozvoj země do budoucnosti a její hodnotové ukotvení. Rekordní volební účast v tomto případě znamenala, že k volbám přišlo více těch lidí, kteří se domnívají, že v EU je třeba více krystalického populismu, protože vůči ní cítí z různých důvodů různé antipatie. Podle výsledků třetího a čtvrtého subjektu, bizarních uskupení Přísaha a Motoristé a Stačilo, lze usoudit, že nemalé procento voličů uvěřilo bludům a škodlivosti Green Dealu a že EU je nějaká zločinecká struktura, kterou je třeba co nejvíce oslabit. I s ohledem na výsledky v dalších zemích lze konstatovat, že se tentokrát slavilo i v Moskvě.
Nepřekvapivě největší podíl získalo opoziční ANO a část vládní koalice sdružená pod vlajkou Spolu. ANO sestavuje kandidátky v posledních volbách v podstatě už jen z lidí, jejichž nejpodstatnější kvalitou je loajalita vůči majiteli strany, Andreji Babišovi. Z úspěšných kandidátů Spolu vznikla nesourodá skupinka, jejíž spolupráce tímto skončila, jelikož její členové (Vondra a Zdechovský v. Niedermayer a Kolář) patří - minimálně ideově a mentálně - do odlišných evropských frakcí.
Na třetím a čtvrtém místě se s celkovým ziskem zhruba 20 % hlasů umístily politické projekty postavené na jediném motivu: na destrukci. Jeden reprezentovaný nevzdělaným mužem se sklony k svastickému fetišismu, druhý komerční komunistkou, jejímž jediným cílem bylo dosáhnout na dalších pět let krajně nekomunistického platu. Mají celkem čtyři poslance, které doplňuje další prokremelsky orientovaný poslanec SPD. Nejoptimističtější očekávání by bylo, že nebudou pracovat a nechají si z Bruselu pouze posílat plat. Nedá se na to ale spolehnout.
Zbytek je skutečně tristní. Piráti obhájili pouze jedno místo ze tří, byť svého bývalého člena, dokonce kdysi kandidáta na ministra zdravotnictví, mají mezi radikálními populisty. Hlásit se k němu určitě nebudou. STAN má v EP předpokládané duo z vrcholu kandidátky, hm.
Co to říká o vztahu české společnosti vůči EU? Většina ji bere jako něco, co je třeba obstruovat nebo zničit. Dokonce i mezi poslanci Spolu jsou takoví, kteří se v určitých ohledech rádi přidají. Češi zjevně vnímají EU jako strukturu, kterou je třeba pořádně zaplevelit. Jako kdyby si přáli, aby pod tím politickým pýrem zašla.
Neuvěřitelné, jak silnou máme potřebu řezat si větev přímo mezi nohama. Opět se to povedlo a můžeme předpokládat, že prodemokraticky a pro futuro orientovaná část české společnosti nad tím jen smutně pokývá hlavou. Tedy ta, která si uvědomuje, jak nebezpečné tyto vzrůstající trendy jsou. Zbytek si možná nevšimne a bude předpokládat, že EU přece pár nějaký Turků a Konečných nemůže ohrozit. Ani nebudou vědět, kdo to vlastně je, protože budou věnovat péči o něco jiného. Pohledem na výsledky voleb v celé Evropě je ale patrné, že těch Turků a Konečných se do EP dostaly celé desítky nad původní počet této enklávy v předchozím složení. Vlna krajní pravice, která pracuje pouze se strachem a tupostí, posílí.
Otázka je, jak dlouho ještě budou přesvědčení demokraté v klidu. Zjevně až do okamžiku, když už věci nebude možné spravit. Anebo se zkusme vzpamatovat, vytáhnout hlavu z té teplé tmy a pokusme se alespoň tu českou politickou situaci změnit. Pořád ještě máme čas, valem ho ale ubývá.
Nejpalčivěji se přitom tato otázka týká mladých lidí, řekněme pod 35. Není třeba nějaké hloubkové analýzy ke konstatování, že je volby do EP moc nezajímají. Nechali se opět převálcovat lidmi 60 plus, voliči, kterým se líbí Babiš, Vondra, nebo dokonce Turek. Místo těch mladších lidí, kteří si sice uvědomují důležitost zachování demokracie a důležitost snah o progresivní přístup k tématům, jako je klimatická krize, směřování rozvoje technologií, vzdělávání nebo péče o zdraví, se dostavili ve zvýšeném počtu kognitivně ostýchavější vrstevníci, kteří se shlédli v obrazu obecního šaška adorujícího spalovací motory, mafii a tupou demagogii.
Pokud se mladí lidé nevzpamatují ze své letargie, o svou budoucnost přijdou. A je otázka, jestli se potom k něčemu zmůžou. V knize Future ON! poukazuju na problém toxického luxusu, v němž tato generace vyrostla a jenž z přirozených důvodů omezil jejich ambice na vlastní já a potřebu šťourat se často zcela kontraproduktivně ve zdánlivé unikátnosti svého nitra, místo aby se orientovali na to, co definuje jejich život z dlouhodobého hlediska, tedy na společnost a politiku. Říkám tomu syndrom nažraného lva: když se lev nažere, tak spí. Když vychováte generaci dnes mladých dospělých ve světě, v němž jsou všechny jejich potřeby naplněny ještě dříve, než je dokážou vyslovit, jejich potřeba něco změnit je pochopitelně paralyzována. Ochotně pak opouštějí prostor, v němž dochází ke směřování moci, prostor politické diskuse a politických voleb.
Iluze, že je budoucnost zaručena, je opakovaně otřásána a destrukce budoucnosti v zemích, jako je Maďarsko a Slovensko, by měla sloužit jako varování a impulz k mobilizaci zejména mladých a prodemokraticky orientovaných lidí. Zatím se to neděje. Pokud to tak bude pokračovat nadále, o budoucnost mladí lidé pravděpodobně přijdou.
