Článek
Shodou okolností jsem to slyšel od Alexandra Vondry, mentálního důchodce pohodlně usazeného na dalších skoro pět let v Evropském parlamentu. Vzpomínal na Clintonova poradce Jamese Carvilla, jenž se v roce 1992 proslavil holou větou „it’s the economy, stupid“. Šlo o narážku na to, jak vést úspěšnou předvolební kampaň a co je v ní nejdůležitější.
Z tohoto objevu se stala mantra řady politiků. Toto přesvědčení, které se původně týkalo způsobu, jak vést předvolební kampaň, se postupně usadilo v hlavách mnoha lidí napříč demokratickým spektrem jako alfa a omega politiky samotné. Společně s naivním přesvědčením vyplývajícím z fukyamovské představy o vyvrcholení dějin se mnoho lidí začalo soustředit na ekonomiku jako na jediný podstatný aspekt, protože demokracii už přece máme a tedy si můžeme potíže tohoto substanciálního druhu klidně odškrtnout.
To byl - a stále je - fatální omyl. Demokratická společenství se nemohou v žádném případě obelhávat tím, že jsou věčná, a že jediné, o co v našich životech jde, je poměr liberalismu a konzervativismu, který se bude řídit tím, jak kdo dokáže prodat v politickém marketingu ekonomické představy nebo předstírat jejich dosažení.
Z omylu se během tří dekád stala hmatatelná hrozba světovému řádu a demokracii samotné. Jak je to možné?
1. Faktor proměnlivosti světa a touhy po zlatém věku.
Digitální věk ukázal, že přílišná rychlost změn v našem světě vede původně konzervativní část spektra velmi často k názoru, že svět se řítí do záhuby a je třeba ho navrátit ke „zdravému rozumu“. Sem si můžete dosadit kulturní války na téma gender a LGBT, energetiku, Green Deal, výchovu a vzdělávání a myriádu subjektivních dojmů a skvělé minulosti, která odešla nebo byla ukradena. Lidé znepokojení a zúzkostnění tím, že se jim „jejich“ svět rozpadá pod rukama, se chopí každé jen trochu přijatelné teze, která jim dá za pravdu, že zlatý věk byl a je třeba se k němu vrátit. Make America Great Again, Make Europe Great Again. Tento fenomén - retrotopii - na sklonku života popsal sociolog Zygmunt Bauman ve stejnojmenné knize.
2. Faktor digitálních sítí, které uzavírají jednotlivce do komor ozvěn.
Narůstající masu lidí znepokojených tím, že se jim svět zdánlivě rozpadá pod rukama, protože děti se ve škole vzdělávají společně, homosexuálové uzavírají sňatky a na silnicích se stále více objevují elektroauta, by ve světě bez internetu mohli uklidnit akademici, experti a společenské autority prostřednictvím jednosměrných médií. Lidé by své znepokojení nepochybně sdíleli, nicméně sdíleli by ho ve svém okruhu a pravděpodobně narazili na různé názory a postoje, s nimiž by ty svoje museli nutně konfrontovat. Internet je ale od této „nepříjemnosti“ osvobodil: mohou své předsudečné strachy, dogmata a nedostatky vzdělání sdílet bez toho, aniž by je kdokoliv obtěžoval expertizami. Autority následně vyvolá poptávka po obhajobě dogmat a společně s nimi se tito věřící uzavřou do konejšivých komor ozvěn, v nichž mohou setrávat nekonečně dlouho. Nepřijde jim pak ani divné, že vzhlížejí k naprostým šílencům, které - pokud by je viděli poprvé - by pravděpodobně okamžitě poslali na psychiatrii.
3. Faktor bezhraničnosti digitálního světa a jednoduché zneužitelnosti jeho nástrojů nedemokratickými aktéry.
Konzervativní kontrarevoluce, která se v průběhu času mění na tyranii idiocie, neprobíhá sama o sobě. Internet způsobil ještě jednu důležitou okolnost mnohem snazší a dostupnější: masově probíhající informační a psychologické manipulace bez možnosti zpětné korekce. Teprve sociální sítě umožnily ve velkém rozvinout tzv. teorii reflexivní kontroly Vladimira Lefebvra, což je de facto strategie současné ruské doktríny na ovlivňování veřejného mínění v zemích, v nichž Rusko chce ovlivňovat politické dění ve svůj prospěch. V krátkosti, teorie reflexivní kontroly stojí na schopnosti ovlivňovat rozhodnutí protivníka ve vlastní prospěch. Rusko tak činí informačními a psychologickými operacemi, pro které se v digitálním světě zavedlo obecné označení dezinformace. Ty stojí na deformování veřejného mínění zejména na základě zvýšené míry strachu a zvyšování nedůvěry v demokratický establishment (v různých tématech). A kromě sociálních sítí (faktor č. 2) položil technologicky vyspělý západ primitivnímu Rusku k nohám také faktor č. 1: rostoucí strach z proměnlivosti života a potřebu hledat záchytné body a pilíře jistot v dezinterpretaci historie a v retrotopním uvažování.
4. Faktor nové ekonomické elity, která koncentruje obrovskou míru majetku a zároveň přímého vlivu (sociální sítě).
S nástupem druhé Trumpovy administrativy se naplno projevil další problém, který současnou situaci komplikuje. Tím je obrovská koncentrace ekonomického vlivu a zároveň vlivu na veřejné mínění v rukou několika málo vlastníků velkých technologických firem. Nejpodstatnější na tom celém je, že tento vliv je hodnotově vysoce ohebný. Business se vždy více méně přizpůsobuje situaci, což je dokladovatelné na chování americké techno-oligarchie: Musk, Zuckerberg, Bezos a drtivá většina Silicon Valley byli dlouhodobě podporovateli progresivních trendů, dokud se tyto trendy nestaly obětí kulturních a politických válek odvíjejících se v závislosti na faktorech 1 až 3. U některých současných podporovatelů Donalda Trumpa můžeme hovořit o čistě businessově orientované přizpůsobivosti, jakkoliv jde o popírání dříve deklarovaných hodnotových postojů. Nicméně u některých lidí, jako jsou Peter Thiel, JD Vance (dřívější Thielův zaměstnanec) a vlivné skupiny v rámci tzv. techbros jde zjevně o snahu prosadit své vlastní, otevřeně zcela protidemokratické světonázory: dogmatické libertariánství v kombinaci s perverzně pojatými představami o novodobé aristokracii a všemocnosti technologického rozvoje (upozorňoval jsem na to v jednom z předchozích textů). Neváhají současné situace zneužít k tomu, aby své plány prosazovali, Donald Trump s jeho zjevně autoritářským apetitem je ideálním počátečním destruktorem demokracie v USA.
5. Faktor ekonomiky a relativní nezávislosti kapitalistických principů na demokracii.
Před nějakými třiceti lety se mohlo zdát, že ekonomika a demokracie spolu úzce souvisí. Konec studené války zapříčinila primárně neschopnost Sovětského Svazu a dalších totalit s národně řízeným hospodářstvím obstát v konkurenci kapitalistických, na reálnou poptávku, inovace a technologie mnohem lépe orientovaných demokratických zemí. Čína v té době trpěla syndromem méněcennosti kvůli své relativní ekonomické, technologické a armádní zaostalosti. Tento stav světa ale už dávno neplatí. Čína je druhou nejsilnější ekonomikou světa, s ambicí stát se do roku 2050 ekonomickou jedničkou. A respektované prognózy, například Světového ekonomického fóra, tuto ambici potvrzují. Jsou to sice pouhé odhady, do nichž může zasáhnout nespočet proměnných, ale jisté je, že Čína prokázala možnost symbiózy mezi politicky nedemokratickým řízením a zároveň životností určitého druhu kapitalismu. Tento zvláštní hybrid mezi původně komunistickou doktrínou a zdánlivě nesourodým tržním modelem má své těžko řešitelné problémy, spočívající zejména v omezení dovednosti generovat inovace. Autoritářské zřízení a výchova s tím spojená jsou přímou překážkou pro generování inovativních řešení a tedy základní překážkou pro životaschopnou ekonomiku 21. století. Číně nezbývá, než inovace krást. To ale neznamená, že se Čína svou hybridní existencí, praktikující despocii a volnotržní mechanismy, neatrahuje velkou část evropské a americké pozornosti. Pro mnohé je tento model eliminující demokracii svůdný.
A jak souvisí těchto pět faktorů s ohrožením demokracie údajně iliberální alternativou? Velmi prostě:
- Konzervativní myšlení je založeno na potřebě udržování “starých pořádků”, což může být dobrá protiváha příliš rychlé progresi, ale také toxická munice v okamžiku, kdy stále více lidí podléhá znepokojení a úzkosti z příliš rychlých změn způsobených primárně technologickým pokrokem. Z konzervativismu se najednou stává záchrana světa prostřednictvím “zdravého rozumu”. Cokoliv jen trochu nepohodlného může zapadat do schématu “příliš progresivního šílenství”.
- Člověk, který svá znepokojení přinášel mezi ostatní ve svém okolí, nemaje jiných možností, se mohl konfrontovat s jinými postoji a docházelo tak více k nalézání kompromisů a snaze dosáhnout když ne konsensu, tak alespoň nalezení takové názorové proximity, která umožňuje částečně ponechat vlastní názor, ale zůstat přitom na jednom “hřišti”. Sociální sítě naopak vedou zcela spolehlivě k utvrzování dogmatismu ve virtuálním prostředí, která za tento dogmatismus odměňuje dopaminem.
- Společenská témata, která vzbuzují strach a obavy, tedy i tenzi, jsou vynikající materií pro praktické uchopení reflexivní kontroly: strach z imigrace, covidu nebo války lze za určitých okolností transformovat do odporu vůči systému a tedy potřeby hledání alternativ. V řízené snaze o reflexivní kontrolu ze strany nedemokratických aktérů (Rusko, Čína) je pochopitelné, že se touto alternativou stanou nedemokratické modely. Jak Rusko, tak Čína by se mohly nazývat “iliberálními” zeměmi. A oba tito aktéři se snaží velmi významně nalhávat (dovnitř i navenek), že jsou demokraciemi.
- Současný okruh amerického prezidenta, stejně jako v případě Orbána nebo Fica, se otevřeně hlásí k potírání liberalismu a otevřeně dělá kroky, které mají tuto politiku naplnit. Jak se ukazuje na konkrétních případech, nejde o žádnou “demokratickou alternativu” nebo politické soupeření v rámci demokratických pravidel. Jde o snahu vykuchat demokracii a ponechat pouze její formální znaky, které neplní svou demokratickou roli: instituce projdou čistkami (stalo se v Maďarsku, Slovensku i USA), občanská společnost je potlačována na základě nesmyslných obvinění z působení zahraničního vlivu (děje se v Maďarsku i Slovensku, USA v současnosti perzekvuje univerzity a studenty za jejich nevhodné postoje), svobodná média jsou buď vytlačena na okraj, nebo podmaněna politické moci (stalo se v Maďarsku, na Slovensku a podobnou snahu vyvíjí i administrativa USA).
Poslední vývoj u našich „iliberálních“ příbuzných, kteří jsou mnohde ještě stále považováni za demokracie, ukazuje, že z nich moc demokratického nezbývá. Tak třeba Maďarsko před pár dny zákonem zakázalo pochody hrdosti (tzv. prides), tedy shromáždění za práva sexuálních menšin. Jde o zcela flagrantní porušení základních lidských práv. Je jedno, jestli se vám to líbí, nebo nelíbí. Možná byste chtěli raději na shromáždění podporující práva tradičních rodin. Je to jedno, lidská práva mají platit pro všechny, ne jen pro některé.
Na Slovensku už si všichni zvykli na to, že premiér této členské země EU a NATO šíří hrubě dezinformační bludy o „Sorosových médiách“ (finančník George Soros se stal démonickou figurou dezinfo scény už před lety). Také si všichni postupně zvykli na svéráz slovenského zbabělého postoje k Ukrajině a podlézání Rusku, který vyvrcholil tím, že se Slovensko odmítlo podílet dokonce i na případném zajišťování příměří. A postupně si zvykáme i na to, že vládní zmocněnec pro vyšetřování postupu státu v průběhu pandemie covidu blábolí o tom, že pandemie nebyla a že mRNA vakcíny mění lidskou DNA, což mu údajně „testováním“ potvrdila česká dezinformátorka, která se domnívá, že je skrze ni promlouvá stvořitel (odkaz výše, faktor č. 2, psychiatrie). To prosím není nějaká demokratická anomálie, to je naprosté podlehnutí „iliberálnímu“ diskursu, který odpovidá postfaktickému trendu, tedy není důležitá skutečnost, ale dosah.
V USA chrlí iliberální prezident Trump jeden dekret za druhým a na řadu z nich reagují soudy velmi negativně, protože v nich nacházejí rozpor se zákonem. Ale Trumpovi a jeho iliberálním spolupracovníkům, kteří podporují iliberální evropské proudy, to vůbec nevadí. Trumpova administrativa prostě justici ignoruje, čímž destruuje demokracii ve smyslu oslabování právního státu.
Takže až se zase někdo bude ohánět tím, že iliberální politický přístup je demokracie, tak mu laskavě sdělte, že je v demokracii v rozporu a že k tomu existuje bohatá evidence. A pošlete mu tento text.
