Článek
Měl jsem tak možnost poznat skutečné lidi, ne mediální obrazy, které je nyní tak masivně reprezentují. Měl jsem možnost s těmi lidmi mluvit, sledovat jejich chování, jejich reakce a na pozadí toho číst jejich vlastnosti a srovnat si tak poměrně důkladně, do jaké míry odpovídají osobnostně prezidentské roli. O to jde z mého úhlu pohledu nejvíce, protože český prezident je zejména symbol, reprezentant určitého hodnotového řádu, do určité míry nadstavba prakticky orientované vlády a zároveň její doplněk v některých ústavních pravomocích a v zahraniční politice.
Poznal jsem osobně Marka Hilšera, Danuši Nerudovou, Petra Pavla, profesně Pavla Fischera a Tomáše Zimu. Nejmenší příležitost jsem měl s Andrejem Babišem, osobně mezi námi proběhla pouze jedna smsková výměna, nicméně tento dobře prodáváný chrlič myšlenkové inkoherence a chronický lhář je pro mě z mnoha důvodů postavou zcela antiprezidentskou a tedy ho pomíjím. Josefa Středulu osobně ani profesně neznám, ale vzhledem ke stavu odborové organizace a k faktu, že si běžel pro pomazání za Milošem Zemanem, o něj jako o prezidenta taktéž nestojím.
Budu volit Petra Pavla a vysvětlím proč.
Abyste mé rozhodnutí lépe chápali, uvádím, že o jeho ambicích v Československé armádě vím dlouho. Zároveň je dobré zde zmínit, že pocházím z rodiny, kterou komunisté těžce poškodili. Přesto jsem schopen pochopit ambice, které se Petr Pavel snažil před listopadem 1989 naplňovat. Naše rozhodování, jak jsem během života pochopil, není otázkou pouze čisté a nedotknutelné svobodné vůle. Jako člověk věřící ve svobodnou vůli jsem si vědom, že lidské rozhodování je závislé též na podmínkách, které formují naši osobnost a tedy i naši svobodnou vůli do jisté míry předurčují.
Petr Pavel se tomu nevyhnul. Předurčení a ambice ho v 80. letech 20. století dovedli k rozhodnutím, na která podle vlastních slov není hrdý. Věřím mu. S ohledem na osobnost Petra Pavla, jak jsem jej mohl poznat, jsem přesvědčen, že tu rozhodující epizodu v pohledu na jeho osobnost píše nezpochybnitelná integrita posledních 30 let. Sám jsem si kolikrát říkal, jak bych se rozhodoval být jen o pár let starší a dospět během totality k těm životním okamžikům, které taková rozhodnutí vyžadují. Jsem rád, že jsem totalitní dilemata podstoupit nemusel.
S Petrem Pavlem jsme se setkali už v roce 2019 nad tématem vzdělávání. Do té doby jsem o něm nevěděl více, než že byl náčelníkem generálního štábu a posléze velitelem vojenských jednotek NATO. Nutno konstatovat, že armáda mi nikdy příliš neimponovala, a přiznám se, že jsem též byl ovlivněn určitým stereotypem o „zelených mozcích“. Proto ani má očekávání nebyla příliš velká.
Přivítal mě člověk, který působil tak, jak bych nečekal: vstřícně, skromně a .. velmi civilně.
Strávili jsme spolu více než hodinu a půl, možná dvě. Mluvil jsem o vzdělávacím systému a o tom, jaké jsou jeho největší slabiny, respektive o tom, co by bylo třeba změnit ve prospěch hlavního cíle vzdělávání, tedy přípravy dětí a mladých lidí na budoucnost. Očekával jsem trochu odpor k reformám, stejně jako když hovořím s mnoha jinými lidmi, kteří se dívají na vzdělávání očima své vlastní zkušenosti staré mnoho desítek let. Tehdy mě Petr Pavel překvapil a vlastně i rozbil můj předsudek o vojáku jako člověku, jenž uvažuje přísně schematicky, k čemuž využívá naučené šablony, mimo které neexistuje plausibilní varianta. Bedlivě poslouchal, a když se ptal, ptal se na to, co je skutečně podstatné a důležité. Podle toho poznáte, že jde o člověka, který dokáže velmi dobře „číst neznámý terén“, ale v úplně jiné dimenzi, než jakou byste od bývalého paragána očekávali.
S Petrem Pavlem jsem měl možnost setkat se během posledních let ještě několikrát a vždy na mě působil autentickým dojmem, tou přátelskou civilností a přirozenou mírou pokory, kterou jsem navnímal poprvé. Ať už jsme se setkali v jakékoliv situaci, vždy byl tím pozorně naslouchajícím, rozvážným a klidně reagujícím člověkem, který dokáže přiznat chybu a připustit, že je v něčem méně informovaný nebo že existuje pohled, který sice nesdílí, ale zasluhuje respekt, pokud nepřekračuje určité hodnotové hranice. A naopak - jak ukazuje kritikou „orbanizovaného“ Maďarska - dokáže být na pravém místě nekompromisní, ačkoliv to z hlediska lokálních politických témat, s nimiž se tradičně české volby spojují, nepřinese příliš voličských hlasů.
Rozvahu, kterou by měl prezident oplývat, prokázal Petr Pavel například v reakci na incident, během nějž dopadly v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině na polské území rakety a usmrtily dva lidi. Těžko by něco zkazil „ruskou notou“, přesto byla reakce prezidentského kandidáta uvážlivá a správná v tom smyslu, že je třeba počkat na výsledky vyšetřování. Rozvaha místo populistického „blame and shame“, to je prezidentský přístup.
Velmi důležitým indikátorem toho, proč je Petr Pavel tím pravým kandidátem na prezidenta, pro mě byla nepatrná událost, která se odehrála na návštěvě u mých rodičů, už je to nějakou dobu. S tátou se na řadě politických tématech neshodneme, v posledních zhruba deseti letech jsme volili každý významně jinak. A to i v případě voleb prezidentských. Z toho důvodu politická témata neotevíráme do detailu, protože bychom se pravděpodobně nepohodli. Když jsem mluvil s mámou o jednom ze setkání s Petrem Pavlem, otec to z druhého pokoje zaznamenal a spontánně, aniž by padla otázka, reagoval ve smyslu, že ten člověk mu připadá velmi zajímavý.
Mnohokrát jsem na tu událost později myslel. Jsa člen „pražské kavárny“, aniž bych se o to prosil nebo se o to ucházel, jsem se smutkem a zlostí sledoval posledních deset let, kterak Miloš Zeman štve lidi z regionů, své voliče, proti těm zlým, arogantním a povýšeným „nulám“ v Praze, které tráví svůj život intrikováním proti zájmům Česka, aby mohly nadále žít svůj opulentní, velkoměstský život na úkor poctivých Čechů v regionech. Jelikož pocházím právě z jednoho takového regionu, kde „pražák“ je nadávka střední intenzity, neobviňuju Zemana z vynálezu zkázy. Nicméně jeho vědomá záludnost vedla českou společnost roky k nesmiřitelnosti.
Petr Pavel, jak jsem sledoval jeho cesty po Česku, působí přesně opačným způsobem. Svým klidem, zkušeností a opravdovostí dokáže oslovit jak starší lidi, se kterými ho spojuje životní a historická zkušenost, tak lidi o generaci i dvě mladší, jak jsem zjistil z jiných rozhovorů za poslední dva roky. Petr Pavel je volitelný pro seniora, bývalého horníka v Karviné, i pro dvacetiletého studenty z Prahy. A to je přednost, kterou by budoucí prezident měl využít naplno, kvalita, která mu umožní českou společnost opět spojovat. Protože to je to, co českou společnost předurčuje k prosperitě ve všech možných smyslech toho slova.
Je tu ještě jedna důležitá okolnost, která mě vedla k rozhodnutí, koho volit. Petr Pavel dlouho, velmi dlouho zvažoval, zda kandidovat. Nechce být prezidentem za každou cenu. To je důležité, neboť pouze člověk, který vnímá prezidentství jako náročnou službu a odpovědnost, ne jako příležitost k vlastní sebeprezentaci a exhibicionismu, může být dobrým prezidentem.
Výše uvedenou kombinaci vlastností, charakteristik a předností, které jsem našel u Petra Pavla, jsem u dalších kandidátů a kandidátek nenašel. Omlouvám se Marku Hilšerovi, kterého mám osobně rád a jehož jsem podporoval v prvním kole předchozí volby. Tentokrát kandiduje člověk, který má reálně velkou šanci dosáhnout naplnění prezidentství v duchu, který je prezidentství vlastní. A nevymezuje se přitom vůči ostatním. Zároveň jsem u něj neshledal střety zájmů, sebestřednost, nepatřičný pocit výjimečnosti, všeználkovství a přetvářku, jako u některých dalších kandidátů. Právě naopak. Proto ho považuju nikoliv za nejméně nevhodného kandidáta, ale za kandidáta, který se k roli českého prezidenta velmi dobře hodí. Budu jemu i Česku držet palce.
