Článek
Když jsem viděl toho režiséra, kterak spokojeně žvaní jako host jedné z nejsledovanějších internetových televizí o tom, že se nesmí vyjádřit, a láme tak úspěšně vaz logice, vzpomněl jsem si na covid. Vzpomněl jsem si na to, jak po ulicích běhali lidé s Davidovými hvězdami, majíce pocit, že jsou pronásledováni stejně jako Židé během holocaustu. A udělalo se mi z toho poněkud zle.
V češtině se tomu říká „přitahovat za vlasy“. Jako když chytíte čudlu a budete tvrdit, že jste chytili sumce. Jenže tohle blábolení na téma „skutečnost kolem nás“ má mnohem závažnější dopady. Tohle bezhraniční smýkání za vlasy skutečností vede k situacím, kdy si část společnosti podobné postoje osvojí, a byť jsou na začátku pouhým diskurzivním zmetkem, ve své společenské mohutnosti se mohou stát pro některé „pravdou“. Přesně tohle je jeden z hlavních principů systematického šíření informačních manipulací, pro které se vžil termín dezinformace. Cílem je zrelativizovat skutečnost do změti různých rétorických figur (např. diktát Bruselu, spiknutí elit), porůznu polámaných světonázorů (cokoliv může být fašismus nebo totalita), více či méně zkreslených historických přirovnání (třeba že je svoboda slova ohrožena stejně jako v 50. letech 20. století) a emočních postojů vůči fenoménům současnosti (typu „žádné brouky žrát nebudeme“).
Dělá se mi zle ze sprostoty, která za takovými paralelami stojí. Kde se v těch lidech bere ta vulgární nesoudnost, že se situují do rolí, které jim nejsou vlastní, které jsou tak vzdálené od skutečnosti, které - samy o sobě - na první pohled popírají skutečnost, aniž by člověk dokonce musel říct jediné slovo odporu vůči takové hlouposti?
Je to nepochybně důsledek trvale se snižujících hranic pro veřejnou diskusi. Stalo se normou, že jakýkoliv nesmysl, jakýkoli absurdní postoj získává na relevanci díky množství souhlasných vyjádření na jeho podporu. V tzv. post-faktickém prostředí, v němž neexistuje jiná regulace než regulace popularitou, jsme neustále vystavování tomu, abychom reagovali na vlny tuposti, které s neumdlévající silou proudí digitálním prostorem od svých seismických center (režisérů, olympijských medailistů a dalších influencerů). Tito lidé, zjevně pod tlakem doby, přistupují na pokleslost diskuse a sahají do digitálního intelektuálního odpadu pro vyjádření, která jim zajistí popularitu. Attention whores se tomu v angličtině říká, prostituce pro pozornost.
Jeden starší pán, který 50. léta zažil, nazval režiséra sprosťákem. Vyjádřil trefně to, na co by člověk mohl použít barvitého jazyka, popisujícího neuvěřitelnost, ostudnost, nadutost a prohnanost, kterou tato forma sprostoty v sobě snoubí. Jsem za to rád. Přistupovat na tento způsob mrzačení skutečnosti nelze. Protože pokud na to většina společnosti přistoupí a nechá si takové zmrzačení vnutit, nutně se bude dopouštět chybných závěrů a chybných rozhodnutí. V jistých scénářích zcela fatálních.
