Článek
Jsou Vánoce, čas rozjímání. Takže… Přemýšleli jste někdy o Elonu Muskovi? Ten člověk vynakládá neuvěřitelné úsilí na to, aby „dosáhl svého“. Jde přitom o vyhledávání investic s určitým společným záměrem: globální škálování (být „největší“), technologická inovativnost (být „první“), překračování dosavadních hranic (být „nejsilnější“). Tesla, Space X, Starlink, Neuralink. Nejde přitom o samotné technologické inovace, Musk není jejich autor. Jde o vlastnění těchto projektů. Jejich hromadění. Jde o dominanci hromaděním.
Jde ale přitom o pouhou reprezentaci určité touhy, zjevně silnější než jakýkoliv jiný životní leitmotiv. Je možné, že kdyby měl Elon více skutečné síly nebo rychlosti, byl by zřejmě extrémně soutěživý v nějaké sportovní disciplíně. A kdyby byl naopak méně schopný investor a neměl žádnou další přednost, byl by dnes třeba jen jedním z bezejmenných a frustrovaných lidí, kteří se snaží dosáhnout určitého druhu dominance alespoň na takových sociálních sítích, jako je Muskova další hračka, X (dříve Twitter).
Určitě jste slyšeli o chorobném hromadění. Známe ho jako smutné příběhy lidí, kteří sbírají všechno možné bez ohledu na povahu věcí a jejich užitečnost. Nicméně jakékoliv hromadění má pravděpodobně příčinu v určitém druhu ztráty, případně nenaplněnosti. A dochází k tomu v dětství. Taková nenaplněnost, nedosycenost, nedostatek pozornosti, přijetí, lásky, péče se může následně proměnit v potřebu nahradit tento trvalý nedostatek nějakou náhražkou. A pokud se podobná deprivace spojí s potenciálem získat hodnotnou náhražku, může se zrodit Elon Musk.
Nebo Donald Trump. Nebo Vladimir Putin. Nebo další reprezentanti určitého druhu hromadění, jež nemusí mít vůbec materiální povahu. I chorobné hromadění moci je odpovědí na nějaký nedostatek. Stejně tak chorobná potřeba ovládat jiné a modelovat svět k obrazu svému, bez ohledu na přání a potřeby ostatních. I v takových případech bylo v dětství něco upřeno, něčeho se kriticky nedostávalo. A to něco nemá materiální povahu. To něco je v drtivé většině autentická pozornost milujících nejbližších, pocit malého děcka, že svět ho má rád, že se v něm může díky přijetí nejbližších cítit bezpečně. Že je tady ve správný čas na správném místě.
Neznám podrobnosti o životě malých Elonů, Donaldů, Vladimirů a dalších deprivovaných osobností, jejichž nutkavou potřebou je hromadit. Manifestace těchto osobností ale nese společné rysy. A i když nemůžeme detailně popsat, co jim chybělo, muselo to být něco velmi, velmi důležitého. V našich životech přitom neexistuje nic důležitějšího než vědomí, že jsem přijímaní a chtění. A pokud to tak není, mnoho lidí si takový deficit potřebuje vynutit: obdivem, mocí nad jinými, majetkem.
Je v tomto směru příznačné, že i Vánoce se staly jakýmsi festivalem hromadění. Mohli bychom určitým způsobem pochopit, že lidé, kteří žijí dlouhodobě v situaci hmotného nedostatku, se mohou upnout k Vánocům jako k okamžiku, kdy lze tento stav na chvíli opustit. Ale v takovém světě už většinově dlouho nežijeme. Jsme přesyceni hmotným i nehmotným a místo potřeby vytvářet rezervy se musíme naučit odolávat přebytku, jak se snažím vysvětlit v knize Future ON!.
Původ Vánoc je určitě mnohem delší než historie křesťanství, s nímž jsou Vánoce v naší současné kultuře stále pevně spojeny. Jejich prvotní příčinou je - většinou - zimní slunovrat, jak dokládá fakt, že se slaví bez ohledu na náboženství v různých částech světa. Jejich důležitou komponentou je světlo a úroda, tedy zdroje života a hojnosti. Uctívání mělo podobu setkávání se ve slavnostním pojetí, občanského obdarovávání, někdy obětování.
To vše se - svým způsobem - stalo součástí „našeho“ kultu Vánoc, který se odvíjí od legendy o narození Ježíše Krista. Ježíš sám je darem a obětí boží (křesťanský Bůh dal lidem svého syna a musel vědět, jak to dopadne). Ježíš je zároveň nositelem světla (proto je legenda o jeho narození situována do období zimního slunovratu) a taky určité duchovní hojnosti. Prostě adaptace, která myslí na všechno.
Z hlediska dnešního slavení Vánoc legenda zdánlivě selhává a přitom nabízí velmi zajímavý návod k problému deprivantů z úvodu článku. Ježíš, pardon malý Ježíšek, totiž reprezentuje naprostou chudobu. Narodí se v chlévě a celý život je hmotně nemajetný. Má ale něco, co nemá spousta jinak hmotně až neuvěřitelně zabezpečených dětí současnosti. Ježíšek má totiž milující rodiče. A to je prostě nejvíc. Můžeme klidně připustit, že celá legenda o narození a životě Ježíše je vlastně velmi dobře přizpůsobena účelu, tedy přesvědčivosti křesťanského kultu. To nepochybně. Právě proto je ale Ježíš v legendě obdařen rodiči, kteří ho bezmezně milují a kteří v něm láskou a oddaností vypěstují lásku a důvěru v lidský svět.
Naše Vánoce vypadají většinou jinak. Standard hojnosti se změnil a tedy pokud chceme hojnost oslavit, znamená to překročit hranice všední normality. Tedy obvyklou superhojnost světa 21. století ještě přehnat. Vytvořit dojem hojnosti na steroidech. Zjevně neumíme uhnout z hlubinných schémat, která provázejí naše prožívání už tisíce let, tedy nahradit reprezentaci hojnosti, nasycenosti, něčím jiným, smysluplnějším. Anebo je to ještě poněkud horší. Jakoby se nám něčeho tolik nedostávalo, že potřebujeme tu díru něčím zaplnit. Psycholog a filozof Erich Fromm napsal už před skoro padesáti lety, tedy v době akcelerace soudobé éry konzumu na Západě, zajímavé srovnání dvou modů, modu „být“ a modu „mít“. Jsem-li v modu „být“, dokážu vlastní bytí skutečně pochopit a dokážu proto naplňovat život smysluplně, z čehož zároveň vyplývá i autenticky pociťovaná svoboda. V modu „mít“ jednám nesvobodně, pouze se stále pachtím za dalšími a dalšími substitucemi (náhradami) smyslu, který nemohu naplnit pouhým hromaděním věcí (zážitků, moci nad lidmi etc.).
Dostali jsme zpět k hromadění. Dokážeme poměrně dobře rozumět posedlosti hromaděním o Vánocích, dokážeme rozumět psychologickým a kulturním příčinám, které nás k hromadění vedou. Co ale zjevně zatím nedokážeme? Vzepřít se tomu a najít způsob, jak udělat nejen z Vánoc, ale z vlastního života smysluplnější a láskyplnější okamžik, v němž bude méně hromadění z nedostatku přijetí. A tedy méně sociopatů.
