Článek
Je to nepochybně způsobeno tím, že žádná jiná politická instituce v Česku není tak úzce spojena s kulturní identitou. Ať už je tím kýženým klon Masaryka, Havla, Zemana, nebo jde o nějaký novotvar nastolující změnu tradice, velmi často a citelně se opírá o potřebu nejen někoho zvolit, ale vyvolit. Není divu, český prezident prostě historicky je upgrade mocnáře a mocnář je pochopitelně vyvolen, nikoliv volen.
To emoční zaujetí sebou nese jednu svízel. Mnoho emocí a mnoho představ spojených s identitární symbolikou toho kterého voliče může vést k poněkud iracionálnímu rozhodování. Někteří lidé se zamilovali do představy, že českou prezidentkou bude poprvé žena, případně věří, že prezident požene tu zrádcovskou „ukrajinskou“ vládu svinským krokem nebo to prostě má být „náš senior Andrej“, případně si vybudovali jiný identitární postoj a izolovali ho od dalších faktorů rozhodování. Je to citový vztah k iluzi, která sama o sobě může být symbolicky formativní (prezidentka žena jako svěží genderové vyvážení), ale pořád je to jen iluze, pokud není konfrontována se skutečně zásadními kritérii takové volby.
Ta zásadní kritéria by měla vzejít z toho, kým je český prezident, tedy jaké má přímé pravomoci a kam až sahá jeho vliv. Negativně vymezeno, po zkušenostech z posledních dvaceti let, jak může tyto pravomoci i vliv případně zneužít. Jinými slovy jde o rizika, která jsou s konkrétními kandidáty v souvislosti s prezidentskou funkcí spojena.
Ne že by v tomto směru nedocházelo k porovnávání. Jenže to porovnávání zjevně naráží na již uvedené předobrazy, jejichž síla často dokáže jakýkoliv důrazný argument proti bagatelizovat jen proto, abychom se nemuseli vzdát své zamilované představy. A taky naráží na potřebu identifikovat riziko, jehož závažnost či relevance vzhledem k prezidentství je různá, nicméně stálým opakováním téhož se tento rozdíl buď vůbec nevyjeví, nebo se postupně smazává.
Kdo je tady prezident
Zkusme proto na relativně krátkém prostoru shrnout, kdo to je český prezident, co může a co nemůže. Tím začneme. Ze svého zvažování vypusťte většinu vzletných frází o narovnávání sociálně-ekonomických rozdílů, bezplatném zdravotnictví a školství, rozpočtu, životním prostředí, obraně a já nevím co všechno se promítlo do různých předvolebních slibů a nešťastně vedených mediálních rozhovorů s kandidáty, v nichž jsou tázáni na všechny odstíny duhy české politiky. I přes právo veta je prezident ve všech těchto exekutivně-legislativních ohledech vlastně impotent, protože jsou v rukou vlády a parlamentu a protože ho takřka vždy, i když projeví svůj odpor, znovu přehlasuje sněmovna.
Soustřeďme se tedy na to, co prezident z ústavy skutečně může (musí), na to nejdůležitější, co vyvolává potřebu hledat rizika. Prezident jmenuje a odvolává premiéra a členy vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu (musí schválit senát), jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, na návrh sněmovny jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jmenuje členy rady České národní banky, v režimu kontrasignace pověřuje vedoucí zastupitelských misí (velvyslance), jmenuje soudce, generály a profesory. Symbolicky je také vrchním velitelem ozbrojených sil.
To jsou všechno vysoce významné akty, které do značné míry ovlivňují obsazení elitních institucí a tím pádem také jejich směrování a výkon. Vedle toho je součástí zahraniční politiky státu, reprezentuje ho v tomto smyslu doma i venku. A vedle toho je samozřejmě také největším influencerem v zemi a zároveň garantem ústavního pořádku, jehož každý povzdech či jiný zvuk bude netrpělivě očekáván a široce medializován. Může tedy hýbat společenskými náladami podle svého uvážení. Může to dělat buď jako Havel a Masaryk, nebo jako Klaus a Zeman.
Abych to zjednodušil, budu se soustředit v posuzování rizik pouze na tři nejpravděpodobnější kandidáty druhého kola, tedy Andreje Babiše, Danuši Nerudovou a Petra Pavla.
A co je to te ústave?
Andrej Babiš je - jak správně podotkl ve svém vánočním poselství stávající prezident Zeman - je člověk s politickými zkušenostmi. Tyto zkušenosti jsou takové, že využije v podstatě jakékoliv příležitosti, aby pravomoci prezidenta zneužil ke jmenování sobě blízkých politických souputníků do důležitých pozic. On ani nemusel být prezidentem, aby se mu podařilo prosadit Aleše Michla, loajálního pomocníka a mediálního ekonoma (kategorie s ekonomií související pouze lingvisticky), na pozici guvernéra České národní banky.
Trestně stíhaný občan Babiš bude jako prezident Babiš zbaven trestní odpovědnosti, nicméně pro sichr a klid rodiny a pomocníčků pravděpodobně nebude váhat v ovlivňování justice na úrovni jmenování soudců a členů Ústavního soudu, což čeká budoucího prezidenta hned zjara. Sobě loajální persony bude s povahou přízemního hokynáře jmenovat do jakýchkoliv pozic, protože tak se to dělá machiavellisticky (překlad pro Andreje Babiše: “po našim”). Reprezentace navenek i dovnitř bude vypadat jako během premiérování, to už také známe: lhaní, chaos, překrucování, osočování a nulová sebereflexe. Snad nedojde během státních návštěv na dotazy týkající učiva základní školy či kulturní povahy přesahující rozhled jukeboxu z 80. let 20. století.
Hýbat společenskými náladami by Andrej Babiš určitě uměl, zejména polarizovat veřejnou diskusi zvládá v podstatě ještě lépe než současná hlava státu. Krom toho, že možná bude historicky prvním prezidentem, jehož jmenování zároveň zastaví trestní stíhání téže osoby, byl by také prvním prezidentem, který zároveň vlastní prostřednictvím svých příbuzných jeden z největších mediálních domů v ČR, je jedním z nejbohatších podnikatelů a vlastní politickou firmu. Byla by to řada českých prvenství, která mají svůj mediální předobraz v zemích, s nimiž se zřejmě nechce srovnávat ani Babišův volič, jen si to zřejmě neuvědomuje. To snad jako výčet rizik zcela alarmujících v souvislosti s výkonem prezidentství stačí.
Business as usual
Danuše Nerudová podstatné politické zkušenosti nemá, což ale není diskvalifikující. Toto tvrzení je ze své podstaty zemanovsko/klausovsky blbé, Václav Havel nebo Zuzana Čaputová na tom byli na začátku svého prezidentství zcela stejně. Vlastně je to v české politické realitě spíše polehčující okolnost, pokud má člověk jiné předpoklady pro výkon nejvyšší ústavní funkce. Což je samozřejmě u Nerudové otázka. V prvé řadě je tu postava manžela, pana Nerudy, podílníka v advokátní kanceláři Havel&Partners. Nechal se slyšet, že nadále nerušeně setrvá ve svém obchodním partnerství, i kdyby manželku občané náhodou zvolili prezidentkou. To je pozoruhodné. Připomíná to éru Donalda Trumpa v roli prezidenta USA, když jeho nejbližší spolupracovníci, dcera a zeť, zároveň nerušeně pokračovali ve svých obchodních zájmech a prostřednictvím úřadu v moci papá je také relativně úspěšně prosazovali. Jsem si jist, že pan Neruda nebude oficiálním poradcem své ženy v roli prezidentky, ale to vůbec nemusí.
Ten vliv není možné nijak odstínit, leda by skutečně přerušil své obchodní vazby. Vedle toho je zde také otázka toho, jak Nerudová v mnohem náročnější pozici, než je rektorování Mendelovy univerzity, zvládne kritické situace, k nimž zcela jistě dojde. Podle dostupných informací, které shromáždil Deník N, nebyla schopná (ochotná) zjednat nápravu promyšleného schématu prodeje doktorátů, byť na to byla upozorněna. Jak vidíme v posledních letech, stoik Zeman je ochoten přehlížet naprosto flagrantní schémata svých „vážených spolupracovníků“ z prezidentské kanceláře, Mynáře a Nejedlého.
Tato inovace je myslím něco, čeho by bylo dobré se zbavit, ne z ní udělat tradici. Jak by Nerudová zvládala svou reprezentativní roli, nebo intelektuální, by nejspíše záleželo na tom, kdo by ji v tomto směru modeloval. Jsem více méně přesvědčen, že na povrchu by to vše vyznělo prozápadně a prodemokraticky, stejně jako v kampani, ale jak by to bylo v okamžicích, kdy je potřeba pevně zastávat pozici vůči mocenským tlakům zevnitř či zevně, na to tvárnost jasnou odpověď nedává. Tak snad bude vždy po ruce moudrost černého deníčku.
Na Bělehrad!
V případě Petra Pavla můžeme mluvit o zkušenosti v mnohém. Vést českou armádu je nepochybně více politická pozice než rektorování Mendelovy univerzity. O to více vedení vojenských jednotek NATO, což je pozice výrazně politická a diplomatická, přesahující zkušenosti jakéhokoliv lokálně orientovaného českého politika. Ale jak jsem říkal, je to vlastně vedlejší, tedy pokud nesdílíte pozici Zemana či Klause.
Petru Pavlovi je v podstatě vytýkána jediná věc, a to jeho ambice v Československé lidové armádě, kvůli nimž byl ochoten se upsat Komunistické straně Československa a vstoupit do kurzu pro vojenské zpravodajce. Bez potřeby bagatelizovat tuto pochybnost je zřejmé, že samo o sobě to nemůže mít zásadní vliv ani na prezidentské pravomoci, ani na reprezentaci či společenský diskurs. Jak poukazuje mnoho lidí, kteří Pavla podporují, těch třicet tři let kontinuální služby pro demokratický režim zdůvěryhodňuje Pavla více než opakované nejvyšší bezpečnostní prověrky v rámci Česka nebo NATO.
Pavel tedy objektivní riziko v tomto směru nepředstavuje, jde o resentiment části společnosti vůči všem, kdo z kariérních důvodů vstoupili do KSČ. To je sice zcela pochopitelné, ale vzhledem k prezidentství v roce 2023 irelevantní. Nejen z hlediska vykonávaných pravomocí, ale i v smybolické rovině. Kandidát na prezidenta Pavel zastává v prezidentské kampani pevné postoje, které korepsondují s více než třiceti lety jeho služby pro demokratické struktury a je obklopen lidmi (včetně jeho sponzorů), kteří smýšlejí podobně. Představa, že se z něj po volbě vyloupne komunista nebo totalitář je z říše nepovedené fantazie.
V dezinformačním prostoru jsem se setkal ještě s jedním varováním, tedy že Pavel zatáhne Česko do války. Nezatáhne. Jako prezident je sice vrchním velitelem armády, ale fakticky nemá pravomoc dát rozkaz nikomu, ani prostému vojínovi. Může vyhlásit mobilizaci, ale pouze na návrh vlády. Jinak vládne hrůzyplnou mocí schvalovat základní vojenské řády, propůjčovat čestné názvy vojenským útvarům nebo propůjčovat bojové prapory.
Dalo by se určitě spekulovat o tom, podle jakého klíče bude Pavel jmenovat třeba generály (nebo je naopak hodnosti zbavovat). V tomto směru nemám dle zkušeností se snahou urychlovat či brzdit povyšování v armádě podle loajality „správným“ lidem iluze, zároveň ale neznám žádnou armádní kliku, která by působila v blízkosti Petra Pavla a vytvářela tak střet zájmů. Dokonce ani jeho manželka.
Jak jste jistě pochopili, můj názor je daný. Je daný tím, že ze srovnání relevance rizik pro výkon prezidentské funkce jednotlivých kandidátů vycházejí diametrálně odlišné obrazy. Pokud tedy nejste zamilovaní do své představy a chcete ji konfrontovat se skutečností, doporučuju váš vlastní „test rizikem“. A dejte mi vědět, co vám vyšlo!
