Článek
Podle nedávno zveřejněného výzkumu holandské výzkumné společnosti TNO zabije sedavý způsob života ročně přibližně 21 000 Holanďanů. Nadměrné sezení prokazatelně zvyšuje riziko kardiovaskulárních chorob, cukrovky a rakoviny. Z odkazovaného článku zároveň vyplývá, že patří Češi mezi nadprůměrně „sedavé“ evropské společnosti. Tedy evropské, sedavý způsob života zjevně souvisí s životním standardem a s tím, nakolik je obstarávání běžných základních životních potřeb spojeno s pohybem. Čím více společnost spoléhé na industrializované zabezpečení jídla a střechy nad hlavou, tím méně se hýbe a tím více při zajišťování potřeb sedí: vydělává na to, aby si základní potřeby (i všechno ostatní) mohl koupit. A stále více vydělává na tento standard tím, že někde s někým nebo u něčeho sedí.
Tím pádem lze směle konstatovat, že Češi patří mezi nejsedavější společnosti na světě. Masovému zabijákovi, který tak úspěšně kosí životy v Holandsku, se v Česku daří neméně dobře. Když k tomu navíc připočteme další faktory, jako je kouření (dle srovnání jsme na 25. místě na světě), spotřeba alkoholu (dlouhodobě se pohybujeme v první pětce na světě) nebo obezitu (světově na tom nejsme vůbec špatně, ale v Evropě jsme v nadprůměru), pravděpodobně bychom se dostali v relativním úhrnu ještě k vyšším číslům než v populačně srovnatelném Holandsku (v Česku žije zhruba 10,5 milionů lidí, v Holandsku zhruba 17,5 milionů).
A nejde zdaleka jen o fyzické zdraví. Už desítky let je možné dočíst se o tom, jak sedavý způsob života zvyšuje riziko demence. Ale nejde pouze o problémy spojené s vyšším věkem. Výzkumy zaměřené na psychické zdraví z posledních let také dokazují, že sedavý způsob života (v tomto případě čas okolo 9 hodin denně strávený sezením, zejména u obrazovky), vede jednoznačně k psychickým potížím a projevům úzkosti, deprese či k vyšší míře sebevražedných myšlenek.
Jednoduše řečeno, sezením si život nejen výrazně zkracujeme, ale také ohrožujeme jeho samotný průběh, to, jak se ve vlastním životě cítíme.
Zajímavé je, jak málo nás tento problém obtěžuje a jak málo je mu věnována pozornost ve veřejné debatě. Máme až obsedantní potřebu zabývat se neustále možným zneužíváním sociálních dávek. V roce 2013 přitom vydal Státní zdravotní ústav závěry studie, podle které přichází Česko ročně o 512 miliard korun čistě kvůli nezdravému životnímu stylu obyvatelstva. Prosím přečtěte si tu částku ještě jednou: 512 miliard korun. Dle analýzy, kterou si nechala v roce 2020 vypracovat Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, se odhady zneužití sociálních dávek pohybují v nižších desítkách milionů korun (str. 8). Přečtěte si znovu: v nižších desítkách milionů korun. Analýza v závěru konstatuje, že zneužívání sociálních dávek v hmotné nouzi je z makroekonomického hlediska bezvýznamné. Aby ne, vždyť náklady v důsledku nezdravého životního stylu činí dvě třetiny celkového úhrnu sociálních výdajů (str. 24).
Abychom byli úplně doslovní: Vyčíslené odhady zneužívání dávek činí zhruba půl desetitisíciny toho, co ztrácíme sedavým způsobem života, přejídáním, kouřením a alkoholem. Možná by bylo fajn položit si velkou dýni a vedle ní kuličku hrášku. Takový rozdíl to je.
Zajímavé, že ano. Jak to, že z toho není obrovské politické téma? Slyšeli jste prosím někoho z politiků plamenně hovořit o tom, jak je nutné změnit politický přístup k neuvěřitelným nákladům, které jako společnost neseme kvůli špatnému zdravotnímu stylu?
Zřejmě neslyšeli. O tom se totiž mlčí, neboť je to sice ryze faktické, ale zároveň většiny se dotýkající, palčivé, celospolečensky bolestivé a proto potlačované téma. Není možné ho vztáhnout na omezené množství viníků, které lze zároveň symbolicky vydělit ze společnosti, ukázat na ně prstem a s chutí je lynčovat v médiích a na sociálních sítích. V případě půl bilionové škody byste museli poukázat na příliš velkou část společnosti a její životní styl, což pochopitelně spousta politiků prostě neudělá, protože se bojí, že si tím většinového voliče znepřátelí.
Vytvářet vedle toho chiméru o strašlivém zneužívání dávek „nepřizpůsobivými“ je pro takového politického zbabělce a pokrytce naopak zcela bezbolestné, protože na rozdíl od palčivého problému, na němž se podílíme všichni, lze tento pseudoproblém krásně zabalit do xenofobie a přiživovat tak podvědomou potřebu hledání společného nepřítele. V případě společného problému se ten vnější, společný nepřítel těžko externalizuje. Je totiž zcela vnitřní a náš.
Abychom ale nepostupovali stejně a nevinili z neřešení jednoho z nejpalčivějších problémů současnosti jen ty zlé politiky: Je nutno připustit, že podmínky lidského života se během posledních pár dekád skutečně diametrálně změnily, a to na úrovni, která mění adaptační potřeby lidské společnosti.
V knize Future ON! se snažím vysvětlit, že zatímco stovky tisíc let se lidský druh adaptoval na nedostatek (špatná úroda, dlouhá zima, přírodní katastrofa, konflikt) a musel proto vytvářet potřebné rezervy, posledních několik málo desítek let žije část lidské společnosti (bohatý sever, kam patří i Česko) v éře zahlcujícího a všudypřítomného nadbytku. To ovšem základní evoluční potřebu adaptace zásadně mění: Místo rezerv se nyní musí lidská společnost adaptovat na to, jak tomu nadbytku odolávat. A to jak nadbytku materiálnímu, tak nadbytku nemateriálnímu, který se na nás nepřetržitě valí z bezhraničního digitálního prostoru v podobě instantní zábavy a komunikace.
Právě spojení snižující se potřeby pohybu k zajištění základních potřeb a upoutání pozornosti digitálním prostředím působí synergicky, ale nikoliv náš prospěch. Obojí nás vede k tomu, že sedíme daleko více, než seděly generace našich rodičů a prarodičů.
Cesta k evoluční adaptaci na podmínky přehlcení, jak říkám ve Future ON! „jedovatého luxusu“, naštěstí není nijak objevná. Odolnost vůči nadbytku se totiž dá zvyšovat úplně stejnými prostředky, jako odolnost vůči nedostatku: schopností omezit se v příjmu čehokoliv, od jídla, přes alkohol až po závislostní konzum informací. Jde o návyk, který se dá poměrně dobře vypěstovat u dětí a mladých lidí, hůře už v dospělém věku. Nicméně jde to.
Zároveň je možné rezistenci proti nadbytku a přehlcení - i proti patologickému sezení - posilovat pohybem. Synergie odolnosti totiž existuje taky. Když se totiž věnujete náročnějšímu pohybu, nemůžete v daném okamžiku sedět a také se nemůžete čímkoliv přecpávat, protože takový režim je s náročnějším pohybem neslučitelný.
Na pohybu si taky můžete vytvořit závislost, jenže s úplně opačnými efekty než v případě jídla a sociálních sítí. Určitě to není vždy jednoduché překonávat falešné pocity hladu a FOMO (fear of missing out, strach z toho, že nám v digitálním prostoru něco uteče vyvolávající závislost na neustálém kontrolování toho, co se událo). Je to jako s překonáváním jakéhokoliv závislostního zlozvyku. Jenže ten dočasný pocit diskomfortu a strádání se vyplatí. Doživotně.
À propos čas jako jedna z nejčastějších překážek pohybu. Nejlépe ho získáte právě tím, když zkrátíte něco z těch zbytečně prosezených hodin. Jak říkal známý český psychiatr Radkin Honzák na jedné přednášce, na které jsem osobně byl: „Kdo tvrdí, že nemá denně 30 minut čas na pohyb, je idiot.“ Pouze cituju…
A má to celé ještě jednu velkou výhodu, kterou v loterii nezískáte. Pohyb vás prokazatelně naspeeduje i nachytří. Zatímco sezení podporuje demenci a blbou náladu, endorfiny produkované během pohybu způsobují radostné pocity. Nedávno publikovaný výzkum taky ukázal, že pohybová aktivita významně podporuje kognitivní funkce mozku.
