Článek
Měl jsem včera to štěstí, že se mým blízkým nic špatného nestalo. Totéž ale mohlo proběhnout v jiné škole nebo na jiném místě.
Pamatujte prosím na pietu za oběti nesmyslného zločinu z nenávisti. Pamatujte prosím na zraněné, pozůstalé, lidi, kteří se včera ocitli na hranici života a smrti, přičemž přežili jen zázrakem.
Pamatujte na to, že nenávist a zlo, které včera zmařily životy lidí, jsou dennodenně přítomny v subtilnějších podobách a nemají tak hrůzné a tak očividné dopady.
Pamatujte ale i na to, že obavy a strach vedou k nedůvěře a že přesně to je cílem podobných aktů: vyvolat pocit, že tato společnost je definitivně a absolutně odcizená, protože tak to vrah zřejmě během svého života vnímal.
Jakkoliv může člověk pochopit, že ten, kdo se dopustil zločinu, došel ve svém životě ke svému rozhodnutí určitou cestou, nelze nikdy a za žádných okolností akceptovat, že toto rozhodnutí učinil a vykonal. Neexistuje žádný způsob ospravedlnění a přenesení viny na jiné. Ani sebevětší bolest, pocit odmítnutí, křivdy nebo hněvu neospravedlňuje nikoho k tomu, aby sáhl na zdraví a životy nevinných. Vždy jde v takovém případě o odporný zločin.
V něm se ale nepochybně zrcadlí mnoho z naší společné reality. Nenávist může mít mnoho podob, ne nutně musí brát životy jiným. Je zřejmé, že tento akt je jednou z dalších demonstrací vysoké míry lhostejnosti, kterou masová společnost 21. století zažívá. Nenechejme lhostejnost vítězit. Jejím triumfem je, když nejprve pomůže navršit nenávist a pak učiní z nevinných lidí oběti.
Vy, kdo máte děti, vy, kdo s dětmi a dospívajícími pracujete, zejména učitelé, nebuďte nyní lhostejní. Tato situace vyžaduje s dětmi a dospívajícími hovořit, nechat je vyjádřit pocity, dojmy a obavy, které v nich vyvolává, pomoci jim zorientovat se v tom, co se stalo, poukázat právě na to, že nenávist a lhostejnost ruku v ruce mohou zplodit tragédii podobného charakteru, že není možné přehlížet podobné projevy ve vlastním okolí a že násilí není, nesmí být považováno za samozřejmé, byť přirozeně provokuje lidskou zvídavost a byť je jím digitální prostor zahlcen.
Sebelepší bezpečnostní opatření nezajistí do budoucna ochranu proti zločinům podobného charakteru. Ten, kdo žije v hluboké nenávisti vůči světu, v němž se ocitl, ten, kdo se rozhodl, že z něj chce odejít a „potrestat“ před tím ty nevinné, náhodně vybrané oběti, aby zvráceným způsobem ukázal, jak nespravedlivý byl svět vůči němu samotnému, tak učiní. Pokud ale přemůžeme lhostejnost, můžeme do budoucna zabránit tomu, aby k dalším takovým hrůzyplným rozhodnutím vůbec došlo.
Zločin, v němž se v krystalické podobě snoubí nenávist a lhostejnost, nezaslouží žádný virtuální odkaz. Tím odkazem, který bychom měli stavět na pietě k obětem a pozůstalým, je společná snaha o to, aby takové zlo mělo jen pramálo příležitostí k tomu znovu propuknout. Věřím, že tomu můžeme společně zabránit.
