Článek
Je poměrně jedno, jestli Babiš s Orbánem a Kicklem, tedy představiteli maďarských a rakouských krajně pravicových populistů, vytvoří společnou frakci v Evropském parlamentu. Tak jako tak dal Babiš jasně najevo, kdo jsou jeho spojenci v měnící se Evropě. A tím také naplno odhalil budoucí největší politické nebezpečí, před kterým Česko stojí: ideologicky hladký posun od knedlíkovo pivního hobitího politického marketingu k tvrdě xenofobní ideologii sdílené napříč krajní pravicí v Evropě.
Jak lze v současnosti definovat krajní pravici? Na to odpovídá poměrně stručný lexikon vydaný nedávno deníkem The Guardian. Za strany současné krajní pravice jsou považovány zejména ty, které kladou důraz na tzv. nativismus, tedy z nacionalismu vycházející ideologii vytěsňující všechny, kdo nespadají do kategorie těch oprávněných občanů. Kdybych to měli přeložit do hovorové češtiny, nativismus v této zemi privileguje „slušné Čechy“, případně „přizpůsobivé občany“. Jsou to lidé, kteří sami sebe považují za Čechy nikoliv proto, že by jimi byli více než jiní, ale proto, že jim často v jejich identitě chybí jakýkoliv jiný silnější prvek, na němž by stavěli své sebevědomí. Právě proto takový volič poměrně rychle naskočí na hulákání o českých zájmech, jakkoliv může být takové hulákání ve skutečnosti v naprostém rozporu s tím, co je pro Česko dlouhodobě strategicky výhodné. Takový volič proto preferuje Okamuru, různé další formy krajního populismu, a ponejvíce Babiše a jeho donedávna knedlíkovo pivní (koblihový) marketing.
Jenže situace se mění a jak bylo řečeno, plastelína se formuje tlakem zvenčí. A hodnotová plastelína, tedy Babiš, přijímá také nový tvar. Tím, jak v Evropě posiluje krajní pravice, Babiš stále více pošilhává po jejích receptech na úspěch ve volbách. A není to žádná novinka. Snahy Babišovy politické firmy zneužívat krajně populistická pravicová témata v kampaních jsou dobře zdokumentována (jeden příklad za všechny týkající se ruské agrese na Ukrajině) a k jednomu takovému pokusu se - pro Babiše negativně - vyjádřila i česká justice. Z mé vlastní zkušenosti člověka, který se na denní bázi věnuje dezinformacím, mohu potvrdit, že Babišův marketing se od toho Okamurova či dalších krajně pravicových populistických derivátů liší pouze formou, nikoliv obsahem. Ostatně jasná prohlášení Babiše, Orbána a Kickla o tom, že je třeba bojovat proti migraci, Green Dealu (a taky proti snaze Ukrajiny o zachování její územní celistvosti), jsou toho zjevným důkazem.
Upřímně si myslím, že tento zdánlivě „náhlý“ posun není nikterak překvapivý, je to otázka fyzikálního chování plastelíny. Babiš vždy obdivoval způsob, jakým se Orbán chopil moci v Maďarsku. Autoritářství, jeho je Orbán nejvýraznějším reprezentantem v EU, je ostatně jeden z prvků, které krajní pravice vyznává. Pro posttotalitní, estébáckou mentalitu Babiše je tozcela přirozené klima a jeho volič si rád nechá vysvětlit, proč je „kámoš Viktor“ dobrý vzor hodný následování. Fakt, že Maďarsko je na tom ekonomicky, společensky i kulturně velmi zle, je pro voliče plastelíny vcelku nepřeložitelný a samotný Babiš to pochopitelně nikde zdůrazňovat nebude. Oligarchovi, který těží z potravinářského kartelu a dá to klidně svým voličům „sežrat“ s osobním ziskem, je skutečně úplně jedno, co způsobí. Jeho jediným zájmem je on sám.
Od plastelíny můžete čekat cokoliv. Začala jako strana pro podnikatele, v současnosti je jí zvláštní formou stockholmského syndromu zavázána větší část přirozeně levicových voličů. Ti klidně zůstanou věrni i tehdy, pokud se zesílí Babišovo přízemní hulákání v akordu s evropskými „fašounky“, protože těmto voličům na takových „detailech“ nezáleží. Posílit ale může významně tím, že si nakloní určitou část bobtnající antisystémově naladěné části voličů, kteří jdou bezhlavě po těch nejtupějších nápadech svých politických „hrdinů“ a Babiš jim nyní nabízí relativně velkou hybnou sílu, kterou těžko najdou ve straničkách pohybujících se v oblasti okolo nebo pod pět procent volebního výsledku. A o to se nyní plastelína vcelku okatě snaží.
Nebezpečí, které Česku v této souvislosti hrozí, má mnoho různých dopadů, od mezinárodní izolace přes ekonomické dopady způsobené zvýšenou nejistotou pro investory, sociální polarizaci, kterou můžeme vnímat v reálném čase na Slovensku, až po kulturní umrtvení, z něhož se společnost nemusí vyhrabat dekády. Je to ale zároveň příležitost pro takovou politickou sílu, která se postaví jasně proti a nebude lavírovat v pozicích současné koalice, bohaté na slova a chudé na činy.
