Článek
Parlamentní volby v Polsku a na Slovensku dopadly z hlediska rozdělení sil velmi podobně. Zatímco v Polsku ale dojde s vysokou pravděpodobností ke zformování liberálně demokratické koalice, která odstaví od moci retrotopní populisty Práva a spravedlnosti, Slovensko zakoplo o bludný kořen a vydává se na pouť inspirovanou Slovenským štátem. Stejně jako v posledních parlamentních volbách rozhodují drobná procenta o tom, zda ta která středoevropská země bude hledat budoucnost, nebo zda budoucnost obětuje ve prospěch ohraného, ale stále dost atraktivního politického kýče o imigraci a zbabělosti ukryté za vlastenecká hesla ukradená z muzea 20. století.
Ze Slovenska přicházejí znepokojivé zprávy o kandidátech na ministerské posty, přičemž je skoro jedno, za kterou stranu budoucí koalice budou zástupci politické lůzy nominováni. Vždyť vládu povede člověk, který veřejně prezentuje dezinformační bludy o „Sorosových penězích“, které údajně ničí svobodu slova na Slovensku.
Fico si nechal do slovenštiny přeložit Orbánův playbook pro „velkouherského“ populistu, a i když se nepochybně tihle dva političtí klauni mnohokrát střetnou v manéži, až dojde na maďarsko - slovenské vztahy, dovnitř budou zpívat tutéž politickou odrhovačku o stejné melodii a textu.
Slovensko má totiž jednu velkou kulturní slabinu, stejnou jako Maďarsko: příliš mnoho lidí žije v pocitu historické křivdy, nedůvěry vůči ostatním a iluzorní představě, že je v digitálně zcela globalizované Evropě reinstalovat národní stát s národní ekonomikou a národními zájmy. A protože v obou zemích trvá silná nacionální kocovina, je možné na ní úspěšně parazitovat. Fico tak může své krajně neužitečné idiotství ve službách Putina vydávat za „názor suverénního slovenského politika“ a přesvědčovat méně přemýšlivé, že právě toto je důkaz skutečné obhajoby veřejného zájmu. Jeho politické klony se mohou klidně mezinárodně zesměšňovat prohlášeními o tom, kterak pojedou do Kremlu odprosit za pomoc Ukrajině, ale pro ucho voliče slovenských populistů to bude znít tak nějak hezky, národovecky.
Polsko má podobnou slabinu, a to je jeho silné katolictví, které rozděluje zemi na město a venkov, západ a východ. Strana Právo a spravedlnost dokázala podle stejného playbooku, o němž tu byla řeč, dlouho přesvědčovat velkou část polských voličů, že jejich největším problémem jsou hrozby imigrace a LGBTQ+. Touha lidí v menších sídlech po „normálním stavu světa“ je silná. I v posledních volbách se to podařilo a PiS opět zvítězil, nicméně městské a prozápadní voličstvo dokázalo poskládat dohromady hlasy pro budoucí liberálně demokratickou koalici, která PiS od moci velmi pravděpodobně odstaví. To se v Polsku dlouho, dlouho nedařilo. Má totiž jednu velmi silnou komparativní výhodu, která ho od začátku agrese Ruska proti Ukrajině odlišuje od Slovenska i Maďarska: nepřekonatelně silná a vysoce účinná historická nedůvěra vůči Rusku, která zmobilizovala Polsko k trvalé pomoci následnému sousedovi.
A tak zatímco Fico cíleně útočí na jinak formovaný sentiment části Slováků, kteří rádi vymění pomoc Ukrajině za iluzi o „hájení skutečných zájmů Slovenska“, v Polsku je cokoliv, co nahrává Putinovi, nepřijatelné. Naštěstí.
Česko je v tomto někde mezi Polskem a Slovenskem. Zatím. Povaha českého voliče tím, že není pevně spojena s nějakou silnou národnostní identitou a k Rusku má většinový, kulturně podmíněný odpor, nedává v tuto chvíli tolik příležitostí k podobné rétorice, jakou si osvojil Fico. Podle nadšení Babiše z vítězství Smeru lze ale předvídat, že pokud se měnící nálada přikloní k postoji „dost už bylo Ukrajiny, máme svoje vlastní problémy“, velmi rychle tu budeme mít silný populistický chór, který otevře „velkouherský“ playbook a podá stejnou melodii a jen trochu upravený text.
Obavám se, že to není vůbec nereálné. Ta neukotvená povaha a volatilita nemalé části českých voličů může dospět během následujících dvou let do situace, kdy budeme v předvolební kampani opět čelit vlně nesmyslných prohlášení, doplněných sugestivními politickými reklamami, v nichž se budeme setkávat s podobným obsahem, jaký byl k rozhodnutí předkládán na Slovensku. Výsledek může být nakonec podobně chmurný.
Současná koalice sice projevuje určité známky pochopení reality, je ale otázka, zda už nerezignovala před možností ji zvrátit. Podle některých indicií by se dalo dokonce usoudit, že k problému přistupuje fatalisticky a že se rozhodla položit svéráznou oběť na oltář údajné záchrany Česka před rozpočtovou katastrofou. Svéráznou proto, že zatvrzele odmítá doporučení většiny skutečných ekonomů, kteří poukazují na jednoduchou matematiku: bez zvýšení daní přijde taková oběť vniveč.
A tak můžeme být svědky toho, že onen „velkouherský“ playbook bude doplněn o výčet všech relevantních, ale i nesmyslných „hříchů“, přičemž imigranti, Ukrajina a kdoví co ještě doplní populistický chorál o svůdnou basovou linku a Češi se - po vzoru Slováků - odeberou do přítmí a zatuchlosti muzea 20. století.
