Článek
Premiérka Dánska Mette Frederiksenová zjevně mluví ve svém novoročním projevu k jiné společnosti. V čem tkví ten rozdíl? Premiér Česka Petr Fiala - a prezident Petr Pavel též - obešli Ukrajinu, jak nejdále mohli. Jakoby se nás největší válka v Evropě od 2. světové, která se přelévá do našeho každodenního života v podobě hybridního konfliktu, netýkala. Zcela v rozporu se skutečností, jak ukazuje ilustrativní (a zdaleka ne úplný) přehled ruských hybridních akcí v Česku, který vydalo ministerstvo vnitra. A jak ukazuje článek Seznam Zpráv o schématu financování ruských zájmů v Evropě, do nějž jsou zapojeny české firmy a prominentní figury mezi českými prokremelskými kolaboranty.
Oproti tomu premiérka Frederiksenová věnovala podstatnou část novoročního projevu ukrajinskému hrdinství a utrpení, jež napadená země nese i v prospěch ostatní Evropy.
Na rozdíl od českých politiků, dokonce i těch, kteří upřímně podporují Ukrajinu, upozorňuje Frederiksenová na notorickou Putinovu proradnost ve věci případné mírové dohody. Poukazuje také na osu zla (Severní Koreu a Írán), která Rusko v její agresi aktivně podporuje.
V tomto ohledu je nutno připustit, že i v Dánsku zjevně volí mírně devótní jazyk vůči Číně. Ta jednoznačně aktivně podporuje Rusko v řadě ohledů, importem, dodávkami pro armádní výrobu, šířením ruských dezinformací, jak vyplynulo třeba z expertní konference na vlivu Číny, pořádané think-tankem Sinopsis 16. 10. 2024. Premiérka Frederiksenová ale kritizuje Čínu pouze za její pasivitu ve věci ruské agrese, což neodpovídá skutečnému stavu věcí.
Ani v případě dánské politiky nelze opomenout politický pragmatismus, účelnost takové rétoriky. Je poměrně zřejmé, že nejde jen o uznání ukrajinského hrdinství a utrpení a bezpečnostní hrozby Ruska. Jde také o zdůvodnění toho, proč musí Dánsko v následujících letech vynaložit zvýšené výdaje na obranu.
Nicméně v tom právě tkví ten rozdíl. Zatímco se speechwriteři (autoři proslovů) českých politiků bázlivě vyhýbají tomu, že by měly jejich mluvící hlavy sdělit společnosti realitu (i Česko čekají oprávněně zvýšené výdaje na obranu, všechny země v NATO), v Dánsku je tento fakt transparentně součástí výhledu na nejbližší budoucnost.
Něco podstatného to říká o kultuře a mentalitě daných společností. Nejen Dánsko, celá Skandinávie jsou společnosti dostatečně vnitřně vyspělé. Jsou zvyklé konfrontovat se daleko více se skutečností, byť to je znepokojivé. Z toho následně těží mnohem přesnější odhad scénářů vývoje a mnohem efektivnější reakce na ně.
Mentalita české společnosti, náchylné k většímu pokrytectví a alibismu, vede k tomu se takovým tématům spíše vyhýbat a překrývat je tématy, která společnost „chce“ slyšet.
Je to stále a pořád relikt dvojitého totalitního myšlení, v němž jednu rovinu tvoří oficiální, od reality odcizený diskurs, a druhou pak to, co si lidé skutečně myslí.
Ačkoliv bychom mohli zejména prezidentovu projevu přiznat určitou kvalitu ve snaze spojit oficiální diskurs s naléhavostí toho, co Česko skutečně trápí, mám na mysli hlavně potřebu zabývat se slabými regiony a uvědomit si významnou manipulativnost politické rétoriky v Česku, stejně se mnoha dalším, palčivým problémům společně vyhnuli, případně je nebyli ochotni pojmenovat patřičným způsobem.
Ať už jde o zpackanou fiskální politiku, která bez ohledu na tu kterou vládu přeje oligarchii, nebo o selhávající ekonomický model, který se vyčerpává rychlostí, s jakou se vyčerpává ten německý, nebo zoufale retrotopní přístup ke vzdělávání, v němž i na vzdory jednotlivým snahám o progresi stále dominuje myšlení 20. století.
Nebo právě bezpečnostní situace, kterou nesymbolizuje pouze napadená a bránící se Ukrajina, nýbrž to, že se prokremelské vlády ujaly moci v Maďarsku a na Slovensku a tedy představují eminentní ohrožení uvnitř EU i NATO, že se velká část střední Evropy topí v přízemním populismu, který resuscituje nejen prokremelské sympatie, ale i xenofobii ve všech podobách a retrotopii, naivní a hloupý předpoklad o návratu do toho „správného“ světa identity chlápka, který měl možnost „vládnout“ alespoň svým nejbližším, ženě a dětem. Na to nemají čeští politici (a čeští speechwriteři) dost odvahy. K naší vlastní škodě.