Článek
Nepřestává mě fascinovat, kterak chtějí Češi bojovat s komunismem, klidně na úkor snahy řešit aktuální, skutečné problémy. Pojďme si krátce rozebrat, co je vlastně toho příčinou:
- Trauma: Pro mnoho starších lidí, kteří jsou nepochybně hluboce hodnotově orientovaní, je trauma z komunismu trvalé a nedá se s tím nic moc udělat, pokud nedokážou sami zreflektovat, že se dějiny posunuly dál a že jde o historicky vyloučenou formu společenské smlouvy. Většinou reagují mantrou o komunistických zločinech, násilí a justičních vraždách. Ano, to je historická pravda, která se ukázala jako přítomná všude tam, kde došlo k aplikaci utopicky nepřirozeného, k totalitě jednoznačně tendujícího systému (komunismu sovětského typu). Jenže je to historie a trvat na tom, že jde o vitální nebezpečí, je podobné, jako když člověk, kterému vyhořel dům a přišel o všechno, uvidí zapálenou sirku.
- Neschopnost rozlišovat ideologickou podstatu a historický kontext: Byl jsem na severu Finska a jedna učitelka, která nás provázela, se hrdě hlásila ke komunismu. Ten její komunismus spočívá ve větší míře přerozdělování (solidarity), principu komunitního života, výraznou podporu sociálně slabých a kulturní diverzity, která by bez takové podpory zanikla. Mluvíme o životě v oblasti, kde není možné zachovat při současných podmínkách perspektivu života bez takových principů. Těžko lze tyto názory slučovat s prototalitním uvažováním a vším, co známe z vlastní historické zkušenosti z období komunismu. Ideologická podstata zažívá v různých aplikacích různé uchopení a jde různými trajektoriemi, maladaptavními, perverzními i funkčními. Komunismus se nikde většinově neujal jako řešení, existují mnohem vitálnější sociální modely uchopení společenské smlouvy. To vše je dobré chápat.
- Strach ze sociální exkluze: Historický strach, ale i strach ze sociální exkluze, odmítnutí, ostrakizaci. Je lepší se přidat na stranu “odvážně bojujících”, neboť v českém prostředí to znamená být na straně té rozumné, hodnotově orientované majority. Jestliže si tato majorita vytvořila určité tabu, jako je třeba rozumná diskuse o komunismu, jeho konkrétním dědictví v české historii, stejně jako o jeho ideologické podstatě, případně o komunismu jako utopické, přesto alternativě k dominujícímu společenskému pořádku, pak mnoho lidí považuje za riziko už jen takové imperativní tabu narušit. Obávají se, že by mohli být okamžitě podezříváni z toho, že podporují “komunismus”, tedy určitou komplexní figuru v našem jazyce opředenou zlem a odporem. A to je pochopitelně sociálně diskriminující.
- Bojování již proběhnuvších válek: To je taková všeobecná záliba všech, kdo se chtějí podílet na historii, a buď nemají dost odvahy, nebo dost intelektu. Znovu a znovu rozdrtit, na hlavu porazit nadobro definované zlo, toho nepřítele, jenž je zosobněním veškeré historické křivdy, je prostě pro někoho stále rituálně osvobozující. Ten skvělý pocit, kdy si můžeme říct, jak jsme zametli s hydrou, nám dává pocit historického významu. Výborně k tomu poslouží vhodná symbolika a memoriály, které místo toho, aby zpřítomňovaly nebezpečí sklouznutí k totalitnímu pojetí a společenskému diktátu nesvobody v aktuální konstelaci, vedou k upevňování mytologie a k neustálému zpřítomňování historie v již neplatných souvislostech. Opájení se vítězstvím s hlavou odvrácenou od skutečnosti, se kterou bojovat neumíme.
- Mindrák malé kultury: Je naprosto legitimní a běžné, že se hovoří o nekapitalistických pojetích společenské smlouvy, o tom, zda lze nacházet nějakou alternativu, variantu ke stávajícímu statusu quo. Na tom je založen pokrok, tedy na svobodné diskusi o civilizačních podstatách. V českém prostředí a v naší mentalitě je zakořeněno nesebevědomí způsobené jednak pocitem historického selhání, tak i neschopnosti vzepřít se okolnostem, které definují naše životy (vlastně celé 20. století, včetně pádu komunismu, jenž byl ve skutečnosti podnícen mnohem více zevně než zevnitř). Vzniká z toho intelektuální a kulturní nejistota a ta vede k potřebě pevněji se přimknout k něčemu stabilnímu, neriskovat, nezkoumat, neexperimentovat. Máme svou historickou jistotu, kterou je porážka komunismu, a máme konečně svou jistotu, od které není radno se vzdalovat. A všechno, co by k tomu mohlo svádět, nás znervózňuje.
- Politický business: Celá ta morálně ubohá hra současného vedení Ústavu pro studium totalitních režimů proti “revizionismu” je nepochybně motivována ideologickým dogmatismem jeho nepříliš intelektuálně vyspělých protagonistů. Vedle toho ale slouží k obhajobě politických pozic u té části české společnosti, která na základě trumatu, strachu ze sociální exkluze nebo potřeby bojovat s předem danou vidinou vítězství hledá své politické zastánce a společenské autority. A pro některé jedince či skupiny se z toho stala dlouhodobá živnost.
Nad toto vše mě také nepřestává fascinovat, kterak je oproti komunismu českou společností tolerována současná podoba národního socialismu, jehož reprezentanti si vesele hoví v dresu SPD ve sněmovně, případně exhibují jako senátoři, třeba s tématem segregace romských dětí. Ne že by se proti těmto politickým parazitům část antikomunistického hnutí v Česku nevymezovala, ale ty krůpěje studeného potu na čele se jí neobjeví v takovém množství, jako když se řekne komunismus. Zvlášť když se takřka identicky nahnědlé názory objevují zcela běžně mezi členy stran, které se řadí do demokratického spektra. V takovém prostředí lze těžko mluvit o kritickém odstupu.
Důležité upozornění: Autor je liberální demokrat bez politické příslušnosti.
