Článek
Donald Trump míří k nominaci na republikánského kandidáta a strana se postupně začíná sjednocovat za svým kandidátem. Lidé, kteří ještě před chvílí kandidovali proti narcistnímu chaotovi, který čelí 91 trestním obviněním ve čtyřech soudních procesech, se dnes postupně přidávají s prohlášením podpory (Ron DeSantis, Vivek Ramaswamy, Tim Scott). Všichni včetně demokratů, kromě týmu Nikky Haley, považují primárky za uzavřené a připravují se na opětovné rozhodování mezi přestárlým žokejem hlouposti Trumpem a přestárlým představitelem historické podoby establishmentu Bidenem.
Rozhodování by nemělo být tak těžké, pokud je člověk schopen dostatečně posoudit rizika a příležitosti. Trump totiž nepředstavuje pro demokratický svět žádnou příležitost, pouze ohrožení. Pravda, příležitost představuje pro svět nedemokratický, proto má ostatně velkou podporu mezi všemi, kdo demokracii vědomě nebo nevědomě oslabují. Biden není žádný lovebrand ani mezi lidmi s demokratickou orientací, nicméně není krystalickým zlem. Trump je podvodník, čerstvě odsouzený v difamační kauze k zaplacení pokuty 83 milionů, který si v současné době vybírá svého „viceprezidenta“ v soutěži o největšího patolízala. Podle průběžného hodnocení zatím vede Elise Stefanik, republikánská poslankyně dolní komory kongresu, která se do pozornosti dostala svou hysterickou snahou dokázat, že prezidentky velkých amerických univerzit podporují antisemitismus. Zároveň jí zjevně nevadí, že podporuje Trumpa, jenž je sám z podpory antisemitismu obviňován.
Zátěž digitálního šmejdství lze vystopovat právě zejména v tom, že se veřejná diskuse začne přizpůsobovat novým „standardům“. Pokud připustíme, že se s manipulátory a notorickými lháři vede seriózní diskuse, vede je to k přesvědčení o úspěšnosti jejich strategie a o to více se budou snažit ji uplatňovat. Lhář Trump, který zcela prokazatelně vytvářel falešné domněnky o zmanipulovaných volbách v roce 2020 a přitom se prokazatelně snažil v pozadí výsledky manipulovat prostřednictvím aparátu svých spolupracovníků, se nyní blíží další nominaci na prezidenta a všichni, kdo ho budou podporovat, nakonec chtě nechtě přistoupí na lež. Budou ji obhajovat jako pravdivou skutečnost, nebo se minimálně vyhýbat tomu, aby tuto lež a manipulaci odsoudili. Tím pádem se nelze příliš divit, pokud významně převážná část republikánských voličů lháři a podvodníkovi Trumpovi důvěřuje.
Tento proces postupné legitimizace lží, ztělesněných v dezinformacích a konspiracích a v populistické rétorice, a jejich ustanovení jako oprávněného politického postoje, lze vidět všude, kde významná část společnosti v počátku ustoupila možnosti tvrdě se vymezit proti takovým pokusům. Je to nepochybně komplikováno skutečností, že řada společností při působení různých faktorů, zejména propadu důvěry v systém a při reinkarnaci starých křivd kolidujících s pocitem narušené či ohrožené identity, prostě ráda většinově přijme za vděk lží jen proto, aby svou většinovou identitu „ochránila“.
Tento proces došel svého smutného triumfu v Maďarsku, kde kdysi liberálně orientovaný premiér Orbán začal stavět na kombinaci nacionalistického sentimentu a křivdy vůči Maďarům velmi účinnou rétorickou strategii, pomocí které oslovil velkou část maďarské společnosti, aby zároveň legitimizoval dezinformační lži (a dnes čile i proruskou propagandu) jako postoj rozhodující části maďarské společnosti, kterou reprezentuje. A jestliže společnost přijme vylhané premisy o tom, jak demokratický svět selhává, přijme pak mnohem ochotněji také řešení, která jsou veskrze nedemokratická.
Podobně na Slovensku nyní probíhá stejně žalostný proces ustavení dezinforačních bludů na roveň pravdy. Robert Fico nebude mluvit s těmi médii, která směšně a svévolně diskredituje, odstraní ze státní správy všechno a všechny, kdo by mohli překážet v demontáži demokracie a nastolí systém podobný tomu Orbánovu, tedy kleptokracii řízenou na základě loajality mezi privilegovanými. V tomto směru nenajdete velký rozdíl oproti tomu, o co se nyní snaží Trump v USA a o co se snaží jakýkoliv autoritář či despota, který se dostane k moci.
V Česku máme také poměrně dobré zkušenosti s podobným přitakáváním digitálním šmejdům, které následně vede k etablování celých politických stran, případně k významnému ovlivnění celého politického diskursu. Téma imigrace se podařilo mohutným přispěním dezinformačních snah vykloubit z reality tak dokonale, že si na něm postavil dva politické projekty Tomio Okamura a hlavní téma vlastní politické manipulace z něj udělal i Andrej Babiš. Během covidu se následně rozvinula dezinformační scéna do plné parády a způsobila obrovské společenské problémy. Dnes nepokrytě slouží ruské propagandě a vytváří oporu těm, kdo na digitálním šmejdství staví svou oportunistickou politiku. A ti, kdo to vidí a zažívají další a další nepříjemné zkušenosti s tím, když se digitálním šmejdům nestaví potřebná bariéra, nadále sedí a krčí rameny v neschopnosti se tomuto zhoubnému trendu účinně postavit, žijíce v obavách z uřvaných idiotů, kteří zaměňují svobodu slova za stav jejího systematického zneužívání.
Prezident Petr Pavel to nedávno pojmenoval přesně: Vláda nedělá v boji s dezinformacemi ani minimum. Jinými slovy, digitální šmejdi mají volnou, ničím nerušenou možnost operovat v rozporu se zájmy demokracie a všeho důležitého, co ji ztělesňuje. Důsledky, které to s sebou může přinést, pokud to tak zůstane, jsou myslím dostatečně přesvědčivé (v článku shora). Uvidíme, zda vláda dokáže vzít rozum do hrsti a najde alespoň elementární odvahu bojovat nikoliv za vlastní budoucnost, ale za budoucnost demokracie a lidských práv a svobod v Česku.
