Článek
Nálet Brouků Pytlíků podporovaný řízenými informačními manipulacemi dělá z vládní krize nepřehlednou informační změť. I v okruhu lidí, jejichž úsudek je často trefný a podnětný, se objevuje nemálo těch, kteří mají potřebu okamžitě reagovat na události, jejichž hodnocení vyžaduje odstup. Oběti FOMO (fear of missing out, strach z toho, že nebudu u něčeho důležitého), který vyvolávají sociální sítě zdánlivou nutností „být první“, vede k tomu, že se probíhající, často komplexní a informačně zamlžené události stanou předmětem plochých komentářů, jež na první pohled působí zasvěceně, ale s drobným odstupem času se ukáže, že šlo o reflexi na předložený informační balast, ať už záměrně nebo nezáměrně šířený. To se dělo a děje v případě odvolání Ivana Bartoše z pozice ministra pro místní rozvoj a důsledků, které to přineslo.
Occamova břitva říká, že nemáme hledat příliš složitá vysvětlení tam, kde se nabízí vysvětlení přijatelná a jednoduchá. V tomto případě jde o důvod, proč se premiér Fiala rozhodl odvolat ministra Bartoše a zdůvodnil to údajnou neschopností dotáhnout digitalizaci stavebního řízení (DSŘ) do konce. Jakkoliv se tím jednoduchým vysvětlením jeví být tvrzení premiéra, právě v něm se skrývá ta těžko pochopitelná složitost.
Piráti se po drtivém neúspěchu v krajských a senátních volbách skutečně ocitli na hraně. Vedení logicky rezignovalo a předseda Bartoš sdělil, že kandidovat už nebude. Potud je to poměrně srozumitelný děj, přihlédneme-li k tomu, že i uvnitř Pirátské strany vládla z dalšího působení Ivana Bartoše v roli předsedy obava. Ivan Bartoš skutečně Pirátskou stranu postavil, ale v souběhu nesporně enormního náporu a únavy už ji dobře nevedl.
Zároveň začalo vedení Pirátské strany skutečně jednat poněkud hystericky. Okamžitě vytáhlo seznam problémů, na jejich řešení budou - najednou - důrazně naléhat jako součást pětikoalice. Pokud v něčem měli čekat na lepší příležitost a fázovat, bylo to nepochybně zde. Dali ODS záminku k tomu, aby je od toho okamžiku považovala za vnitřního nepřítele a za potížistu s účastí na vládě. K čemu je vám koaliční partner, který z vládních pozic ostřeluje vládu, aby se snažil zachránit svou reputaci „jiné“ vládní strany a vytěžil ji v kampani před parlamentními volbami.
Je úplně jedno, jestli premiér své rozhodnutí odvolat ministra pro místní rozvoj konzultoval s dalšími lidmi z ODS, byť rozum velí, že takové rozhodnutí těžko mohl přijmout jako nějaký svrchovaný vládce. Takhle se politika nedělá. Vždyť šlo o vyvolání vládní krize, jakkoliv její dopad nemá přímý vliv na vyjádření nedůvěry vládě nebo její schopnost prohlasovávat zákony. Šlo o využití situace v reakci na hrozbu ze strany Pirátů.
Aby tento akt nevypadal jako přímá reakce na změnu chování koaličního partnera, premiér se uchýlil k velmi politováníhodnému manévru. Neodvolal pirátské ministry, ale pouze jejich dosluhujícího předsedu. Tento tah předvídal velmi dobře minimálně to, že Piráti nemohou za takové situace zůstat ve vládě a že se budou poroučet všichni, aby ukázali vnitřní soudržnost a aby si zachovali důstojnost.
Těžko říct, zda součástí tohoto tahu byla i predikce štěpných tendencí v Pirátské straně, ať už jde o rychlé prozření ministra zahraničí Lipavského ve věci jeho „pirátské“ identity, nebo „šlechetnou“ nabídku bývalého plzeňského (a pirátského) hejtmana Špotáka nastoupit místo Bartoše na jeho místo. Každopádně se podařilo tuto štěpnou reakci vyhozením Bartoše spustit a dostat tak Pirátskou stranu do ještě nezáviděníhodnější situace než jen samotným vynuceným odchodem z vlády. Kdyby pirátští ministři odešli bez výhrad, mohli se Piráti stát důstojnou opozicí, ostře se pustit do všeho, co považují za slabinu vlády a budovat si pozici do voleb. Takhle to vypadá, že minimálně někteří Piráti jsou Piráty jen do okamžiku, kdy se to kariérně vyplatí. A to pochopitelně posiluje řadu manipulativních postojů o „korytářích“, které sice akcentuje zejména politická lůza, ale které zůstanou bez odezvy ze strany ODS, protože se nyní velmi dobře hodí do další hry o rámování celé situace. A také do hry o voliče ve sněmovních volbách v roce 2025, ve které se budou o případné voliče Pirátů ucházet i další strany současné koalice. Pokud se totiž Pirátská strana nezmobilizuje, nezvolí nové a k velmi těžké práci odhodlané předsednictvo a nepřenese se přes to, že spousta jejích politicky angažovaných členů teď bude primárně řešit vlastní existenční potřeby, hlasy nějakých deseti až patnácti procent liberálně, prodemokraticky orientovaných voličů budou najednou mnohem dosažitelnější. Za nejvěrnějšího scénáře si tito voliči budou muset vybírat skutečnou z nouze ctnost, případně na volbu zcela rezignovat.
I kdyby na počátku celé věci nebyla promyšlená taktika, jak Piráty maximálně oslabit, podařilo se. Tím, že Lipavský zjevně projevil touhu ve vládě zůstat, dal příležitost ODS pokračovat v upevňování obrazu, že jde pouze o Bartoše a DSŘ. A ODS neváhá, tedy neváhá nikdo z těch, kdo s Piráty koalici tvořili. Přitom představa, že Lipavský je nějak nenahraditelný, je zela iluzorní. Zahraniční politika je politika vlády, ne ministra zahraniční. Ten je pouze její prodlouženou rukou. A ačkoliv v tomto ohledu je zjevně premiér spokojený, nahradit současného ministra zahraničí někým jiným a udržet směr není v tomto okamžiku, rok před termínem řádných voleb, nic náročného. Takže důvod, proč Lipavského využít ke štěpení Pirátů, je zjevně úplně jiný.
Je v tomto okamžiku potřeba poukázat na to, že minimálně zdůvodnění k tomu, proč Bartoš nemůže být nadále ministrem pro místní rozvoj, nese znaky připravené informační manipulace. Užitečnou práci v tomto směru udělal Karel Paták, autor blogu Visegrádský jezdec, který posbíral na téma DSŘ nemálo spinů a jejich kontextuálních reakcí. Zapojení informačních „tvůrců“ Michala Půra a Tomáše Jirsy, lidí, kteří programově zneužívají rádoby mediálních výstupů k PR pro své klienty, indikuje připravený informační projekt, který se zakládá na zjevném ohýbání skutečnosti, jak ostatně z blogu Karla Patáka a ze sebraných reakcí a kontra-reakcí vyplývá. Digitalizace je business, v němž někteří členové ODS mají dlouhodobě své zájmy a pokud se vytvoří příležitost je podpořit, neváhají.
Platnost Occamovy břitvy také potvrzuje fakt, že o Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) je zjevně velký zájem mezi zbylými stranami koalice. To je v souvislosti s diskusí o údajném selhání DSŘ skoro neuvěřitelné. Pokud by skutečně stav DSŘ byla taková tragédie, pak každý, kdo na MMR nastoupí, strká nepochopitelně hlavu do oprátky. Jestliže skutečně DSŘ bylo důvodem, proč odvolat Bartoše, pak se totéž může stát jeho následovníkovi nebo následovnici, a to s ničivými důsledky pro nominující stranu a pravděpodobně mnohem blíže volbám. Anebo to tak není a DSŘ, jak říká třeba Jiří Hlavenka, je prostě možné dokončit relativně rychle a následně se nechat prohlásit za „zachránce“, ačkoliv reálně na tom nový ministr udělá úplné minimum. V kontextu celého dění a s odstupem několika dní se tato varianta jeví jako vysoce pravděpodobná.
Nejsem nějaký zaslepený příznivce Pirátů. Po osobní zkušenosti s jejich pražskou buňkou, zejména bývalým primátorem Hřibem, vnímám, že uvnitř této strany došlo za poslední roky k vývoji malfunkcí, které nepochybně přispěly i k současné situaci. Není ale možné přihlížet tomu, že zjevně řízenou popravu Pirátů spolkla část veřejnosti jako akt rozumu a záchrany před údajnou katastrofou. S vysokou pravděpodobností se ukáže, že o žádnou katastrofu nešlo. Jenže to už bude rámováno opět jako velké vítězství v důsledku „státnického“ rozhodnutí vyhodit Bartoše, jakkoliv to při jen trochu hlubší úvaze nedává žádný smysl.
Případná neúčast Pirátů v dalším funkčním období sněmovny může významně překreslit politickou mapu směrem k populismu a předstíranému konzervativismu, přičemž si tyto dva proudy ochotně podají ruce a opět nezbude, než v mnoha ohledech odepsat čtyři roky jako přehlídku ztraceného času s ohledem na budoucnost, ať už se jedná o kteroukoliv vládní agendu. A to bych Česku a jeho občanům rozhodně nepřál.
