Článek
Dnes jsem se probudil a za okny jsem viděl sníh.
Nepřekvapil mě tím, že přišel. Podle předpovědí měl dorazit a dorazil. Překvapilo mě jen jeho množství. Takové, které člověku ještě v posteli napoví, že den nebude úplně obyčejný.
Sníh má zvláštní schopnost. Dokáže během jediné noci změnit krajinu i plány, které jsme si večer předtím udělali. Všechno zůstává na stejném místě, ale nic už nefunguje stejně. Stačí se podívat z okna a je jasné, že dneska se nebude spěchat. Dneska se bude přemýšlet.
Hlavou mi probleskla myšlenka na cestu do práce. Pokud tam dneska pojedu, nebude to jen o tom nastoupit a vystoupit. Spíš o celé sérii menších úkolů, které je potřeba zvládnout ve správném pořadí. Psychická příprava začala dřív než káva.
Klimatologové už dlouho mluví o oteplování planety. O tom, že sněhu ubývá, že bílé Vánoce patří spíš do starých obrázků než do reality. Ladovské zimy zmizely někam do vzpomínek spolu s pohlednicemi, rybníky a dětmi na bruslích. Člověk si říká, že je to škoda. Zima bez sněhu je taková nedokončená.
Pak se to stane. Napadne. A začne se nadávat. Je ho moc. Klouže to. Nedá se zaparkovat. Nejde se dostat do práce ani k lékaři natož do obchodu. Sníh se během několika hodin promění z romantiky v logistický problém.
Pro mě má sníh jednu zvláštní vlastnost. Dokáže zmenšit svět. Ne obrazně, ale velmi prakticky. Jsem na vozíku. Není to stížnost, spíš technická informace. Ve chvíli, kdy napadne sníh, se okruh mého pohybu smrskne na pár metrů. Tam, kde chodící člověk projde nebo si cestu jednoduše prošlape, já končím.
Závěj vyšší než dvacet centimetrů znamená stopku. Kola se boří, povrch klouže a směr se ztrácí. Vozík není terénní stroj. Funguje jen tehdy, když mu svět trochu vyjde vstříc.
Pluh projede silnici a předvede práci, za kterou by si zasloužil pochvalu, razítko a možná i diplom. Shrne sníh ke kraji poctivě, rovnoměrně, s technickou precizností. Silnice je krásně průjezdná, auta spokojená, motoristická civilizace zachráněna. Vedlejší produkt celé operace se objeví nenápadně. Přes celý chodník vyroste souvislá sněhová hradba. Pevná, kompaktní a nekompromisní. Jako by tam stála odjakživa.
Manželka pracuje nedaleko obchodu, kde pracuji i já. Když jde kolem, zastaví se. Bez řečí vezme lopatu a odhrne mi kousek průchodu. Dělá to s klidem člověka, který ví, že tenhle boj se sněhem se nedá vyhrát, ale přesto má smysl ho vést. Kamarádka a kolegyně se přidá. Chvíli to vypadá, že svět funguje. Úzký průchod vznikne. Ne elegantní, ale funkční. Takový malý zimní kompromis mezi realitou a nadějí.
Radost má ovšem omezenou životnost. Přibližně deset minut. To je statisticky ověřený čas, za který se objeví auto hledající místo k zaparkování. Řidič zastaví přesně tam, kde se ještě před chvílí pracně vytvářela cesta. Ne ze zlé vůle. Ne schválně. Prostě proto, že to místo vypadá jako každé jiné. Auto zaparkuje, motor ztichne a průchod zmizí. Sníh je zpátky. Svět se vrací do původního nastavení.
Nikdo neudělal nic špatně. Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml. Manželka odchází do práce, kamarádka taky, auto stojí spokojeně na svém místě a já koukám na sněhovou bariéru, která právě získala zpátky své území. Malá epizoda z cyklu Jak se rodí bezbariérové město. První díl skončil. Pokračování následuje za deset minut.
Začíná malá logistická hra. Objíždím parkovací místa a hledám kousek prostoru, kde bych se vůbec dostal ven z auta. Ne každý chodník je nízký. Ne každý obrubník se dá vyjet. Někde chybí sjezd, jinde je příliš vysoký. Když nemám rukavice a potřebuji rychle vystoupit, připadám si jako účastník zimního sportu, který ještě nebyl zařazen na olympiádu. Disciplína se jmenuje výstup z auta v mrazu. Hodnotí se rychlost, stabilita a schopnost neskončit v závěji.
V takových chvílích se člověk neubrání ironii. Lidé si stěžují, že není sníh. Když sníh je, stěžují si znovu. Zima bez sněhu je smutná. Zima se sněhem je pro mě složitá. Přesto mám radost, že tu sníh je. Patří sem. Je součástí krajiny, ve které žijeme. Jen by bylo fajn, kdyby s ním občas někdo počítal.
Pamatuji si dobu, kdy se na zimu myslelo dopředu. Před obchody se hrabalo automaticky. Každý měl u dveří lopatu. Pytel s pískem byl samozřejmost. Nikdo nehledal viníka. Nikdo nepsal rozhořčené komentáře. Prostě se odhazovalo. Chodník byl průchozí, protože to tak mělo být.
Dnes se víc mluví, hodnotí a porovnává. Na sociálních sítích se řeší, kdo má uklizeno a kdo ne. Kdo za co může a kdo kde bydlí. V terénu ale zůstává sníh. Leží tiše, trpělivě a čeká, až se někdo rozhodne, že ho vezme vážně.
Říká se, že město má odpovědnost. To je pravda. Odpovědnost za chodníky, za veřejný prostor, za to, aby se lidé dostali do práce, do obchodu, k lékaři. Jenže město nejsou jen vyhlášky, tabulky a tiskové zprávy. Město jsou lidé. Někde po cestě se vytratila schopnost dělat základní věci jednoduše.
Nakonec vytahuji lopatku. Ano, vozím si ji. Malou, skladnou, nenápadnou. Odházím sníh. Udělám průchod sobě i ostatním. Situace je trochu absurdní, ale funguje. Někdy mě zahřeje pocit, že jsem pomohl někomu, koho ani neznám. To zahřeje víc než rukavice.
Sníh přijde a zase odejde. Zima skončí. Jaro všechno rozpustí. To, co zůstane, je způsob, jakým se k sobě chováme. Každá překonaná překážka je malé vítězství. Ne hrdinské, spíš tiché. Takové, které si člověk nechá pro sebe.
Svět se možná nedělí na chodící a nechodící. Dělí se na ty, kteří si všímají, a na ty, kteří prostě projedou dál.
