Článek
Výběrové řízení začíná u závory
Člověk si většinou myslí, že výběrové řízení začíná ve chvíli, kdy se otevřou dveře zasedačky a komise se na něj podívá přes stůl. Skutečnost je jiná. Začíná už u závory před budovou.
V pondělí mi přišla zpráva, že moje přihláška na vedoucí pozici na magistrátu postoupila dál a že se mnou chtějí osobní setkání. V té chvíli se dostaví známý pocit. Lehké napětí v žaludku a hlava plná scénářů. Člověk si začne přehrávat otázky, které ještě nikdo nepoložil, a odpovědi, které by chtěl říct lépe než minule.
Podobných řízení jsem už pár absolvoval. Některá skončila tím, že vybrali jiného kandidáta. Nepovažuji to za neúspěch. Spíš za připomínku, že konkurence existuje a že někdo jiný byl v daný moment vhodnější. Přesto to vždycky trochu zamrzí. Chvíli si člověk říká, že mohl mluvit klidněji nebo přesněji, a pak si zase připomene, že další příležitost přijde.
Ráno před pohovorem jsem řešil docela obyčejnou věc. Co si obléct, abych vypadal slušně a nepřehnaně. U člověka na vozíku si okolí často všímá jiných detailů než barvy saka, přesto mám rád pocit, že jsem připravený i navenek.
Přijel jsem k závoře a zazvonil. Ticho. Za mnou zastavilo elegantní sportovní auto, které působilo dojmem, že by mohlo stát víc než roční rozpočet menšího odboru. Čekal jsem a přemýšlel, jestli nezačne blikat. Po chvíli se ozval hlas z reproduktoru. Vysvětlil jsem, že přijíždím na výběrové řízení. Závora se zvedla a já projel dovnitř s pocitem malého vítězství.
Zaparkoval jsem co nejblíž vchodu. Přesednout z auta, vytáhnout vozík, složit ho a srovnat je malý ranní rituál. Vedle mě zastavilo ono sportovní auto a vystoupila paní primátorka. Pozdravili jsme se. Nabídla pomoc. Poděkoval jsem a odmítl. Většinu věcí mám za ta léta nacvičených a fungují mi podle vlastního systému.
Recepce sledovala, jak skládám vozík. Hodil jsem do prostoru lehkou poznámku, že mi klidně mohli pomoct. Známá z checkpointu reagovala pohotově a připomněla mi, že bych ji stejně poslal pryč. Smích uvolnil atmosféru víc než jakékoli dechové cvičení.
Zamířil jsem ke kávovému automatu. Vůně se rozlila vestibulem a někdo poznamenal, že jsem to tam pěkně navoněl. Takové drobnosti mají zvláštní schopnost uklidnit člověka víc než dlouhé přípravy doma.
Zeptal jsem se na dveře číslo 225. Byl jsem nasměrován do jiného bloku budovy. Vyjel jsem výtahem nahoru a po chvíli zjistil, že jsem úplně jinde. Správné dveře byly o dvě patra výš. Otočil jsem se a jel zpět. Nervozita mezitím nenápadně rostla. Potkal jsem vedoucího dopravy, který mě málem poslal ještě jinam. V tu chvíli jsem si říkal, že orientace v budově by měla být součástí výběrového řízení.
Ke správným dveřím jsem dorazil s patnáctiminutovou rezervou. Považoval jsem to za malý osobní úspěch. Po chvíli přišel Filip. Známá tvář, klidný výraz, pevný stisk ruky. Vedoucí z odboru kanceláře tajemníka, ale pro mě hlavně člověk, kterého znám delší dobu. V takové chvíli je titul vlastně vedlejší.
Zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Prohodil pár obyčejných vět. Pomohl mi s bundou na věšák. Nic velkého. Žádné motivační řeči. Jen normální lidské chování.
A přesně tím ze mě spadla většina počínající trémy.
Do té doby jsem měl hlavu plnou paragrafů, struktur, odpovědností a možných chyb. Najednou jsem byl zase normální člověk, který si jde popovídat o práci. Z komise se přestala stávat hrozba a začala být skupinou lidí.
Takové momenty si člověk uvědomí až zpětně. Nepotřebujete dlouhý projev. Stačí známý hlas a přirozený tón. Tréma se nerozplyne úplně, ale přestane vás svazovat.
A to někdy rozhoduje víc než perfektně odcitovaný paragraf.
Komise začala pokládat otázky. Některé jsem čekal. U těch jsem se cítil jistě. Pak přišla otázka, která byla vlastně jednoduchá. Podle čeho se konkrétní postupy při nakládání s majetkem řídí. V hlavě jsem otevřel všechny pomyslné šuplíky s paragrafy a předpisy. V tu chvíli jako by byly prázdné. Člověk najednou hledá to, co běžně ví, a nemůže si vzpomenout.
Atmosféra však nebyla nepřátelská. Nešlo o nachytání, spíš o ověření souvislostí. Když jsem zpomalil a nadechl se, odpovědi se začaly vracet. Uvědomil jsem si, že největším soupeřem není komise, ale vlastní tréma.
Výsledek odhaduji na padesát procent. Něco se povedlo, něco mohlo být lepší. Čekám na telefon a zároveň vím, že ať zazní jakákoli odpověď, svět se nezastaví.
Touha pracovat pro město je stále silná. Správa majetku znamená konkrétní odpovědnost za domy, byty, pozemky a věci, které mají skutečný dopad. V mém věku už nejde o honbu za titulem. Jde o smysl.
Když se ohlédnu za tím dnem, vidím spíš úsměv než stres. Bloudění po chodbách, káva z automatu, lehké špičkování na recepci a náhodné setkání na parkovišti.
Výběrové řízení nakonec nebylo soubojem. Nebyla to bitva o přežití. Bylo to setkání. Setkání lidí, kteří si ověřují, jestli k sobě zapadnou, jestli "já"zapadnu…
Z budovy jsem odjížděl klidnější, než když jsem přijel. Ne proto, že bych věděl výsledek. Ten jsem nevěděl vůbec. Klid přišel z jiného důvodu. Udělal jsem maximum. Odpovídal jsem tak, jak umím. Přiznal jsem nejistotu tam, kde přišla. Nesnažil jsem se hrát roli, která mi nepatří.
Čekání na telefon je vždycky zvláštní období. Člověk si v hlavě přehrává detaily, hledá chyby, pak si zase říká, že to bylo dobré. Pravda většinou leží někde mezi tím.
Pokud zazní ano, přijmu odpovědnost a budu rád, že jsem dostal důvěru. Pokud zazní ne, nezhroutí se svět. Zkušenost zůstane. Příště budu o kus jistější.
Možná je na tom všem nejdůležitější něco jiného. V padesáti letech mám pořád chuť se posouvat. Mám chuť učit se nové věci. Mám chuť nést odpovědnost a být užitečný.
Závora se toho rána otevřela. To je obraz, který mi zůstane. Člověk může stát, čekat a přemýšlet, nebo zazvonit a projet dál.
Ten den jsem zazvonil.
Samo o sobě to není málo.
