Oppenheimer: vědec, který pochopil, že zašel příliš daleko

Jméno J. Robert Oppenheimer bývá dodnes vyslovováno s respektem. Patřil k nejbystřejším mozkům své generace, pohyboval se mezi elitou světové fyziky, přednášel na nejlepších univerzitách. Zároveň se stal symbolem okamžiku, kdy věda překročila hranici, za níž už nebylo návratu. Oppenheimer nebyl fanatikem moci ani bezcitným technikem. Právě naopak. Byl citlivý, vzdělaný, přemýšlivý. O to tragičtější je jeho příběh.

Narodil se do dobře situované rodiny. Vyrůstal obklopen knihami, uměním, diskusemi. Zajímal se nejen o fyziku, ale také o filozofii, poezii a cizí jazyky. Mluvil plynně několika jazyky, četl původní texty klasických děl. Věda pro něj nebyla jen souborem rovnic. Byla cestou k pochopení světa. Právě tato kombinace intelektu a vnitřní citlivosti z něj později udělala ideálního kandidáta na vůdčí post projektu, který měl změnit dějiny.

Když vypukla druhá světová válka, svět se ocitl v situaci, kde morální otázky ustupovaly přežití. Obava z nacistické atomové bomby nebyla iracionální. Německo mělo špičkové vědce i technologické zázemí. Spojené státy reagovaly masivním programem vývoje vlastní jaderné zbraně. Projekt Manhattan byl tajný, obrovsky financovaný a nemilosrdně zaměřený na výsledek. Oppenheimer byl jmenován jeho vědeckým ředitelem.

V izolovaném Los Alamos vzniklo zvláštní město plné géniů. Lidé tam pracovali pod extrémním tlakem, odříznutí od běžného světa. Každý věděl, že pracuje na něčem výjimečném. Zároveň si málokdo dokázal plně představit důsledky. Oppenheimer dokázal tým vést, motivovat, spojovat. Nebyl autoritář. Spíš inspirátor. Právě díky němu se projekt posouval kupředu rychleji, než kdokoli čekal.

První jaderný test v červenci 1945 byl technickým triumfem. Výpočty seděly. Teorie se potvrdila. V tu chvíli se však cosi zlomilo. Oppenheimer si uvědomil, že to, co právě vzniklo, není jen zbraň. Je to nástroj, který může změnit samotnou podstatu války. Slova starého indického eposu o zrození smrti nebyla pózou. Byla reflexí vnitřního otřesu.

Použití atomových bomb v Japonsku ukončilo válku. Zároveň přineslo obrazy, na které nebyl svět připraven. Města srovnaná se zemí během okamžiku. Lidské stíny vypálené do zdí. Nemoc z ozáření, která zabíjela ještě dlouhé měsíce poté. Oppenheimer začal veřejně mluvit o nutnosti kontroly jaderných zbraní. Uvědomoval si, že věda utekla sama sobě.

Jeho postoj se však nehodil do nové politické reality. Studená válka začala téměř okamžitě. Strach vystřídal strach. Místo Německa přišel Sovětský svaz. Oppenheimer varoval před závody ve zbrojení. Odmítal vývoj vodíkové bomby, která by byla ještě ničivější. Nevolal po slabosti. Volal po rozumu. Právě to se ukázalo jako neodpustitelné.

V atmosféře podezírání a honu na vnitřní nepřátele byl označen za riziko. Jeho dřívější kontakty s levicovými intelektuály byly zveličeny. Politické klima nepřálo nuance. V roce 1954 mu byla odebrána bezpečnostní prověrka. Proces měl formu slyšení, nikoli spravedlnosti. Oppenheimer nebyl potrestán za čin. Byl potrestán za pochybnost.

Z muže, který pomohl Spojeným státům k vítězství, se stal varovný příklad. Zbytek života strávil stranou moci. Přednášel, psal eseje, přemýšlel o odpovědnosti vědce. Vliv, který měl kdysi, už nikdy nezískal zpět. Rehabilitace přišla až dlouho po jeho smrti. Příliš pozdě na to, aby mu vrátila klid.

Jeho osud ukazuje, že skutečný konflikt moderní doby neleží mezi státy, ale mezi schopností a odpovědností. Věda dnes dokáže věci, o nichž se předchozím generacím ani nesnilo. Oppenheimerův příběh připomíná, že otázka nezní, co všechno dokážeme. Otázka zní, co bychom měli dokázat a co už ne.

Není to příběh zrádce ani hrdiny. Je to příběh člověka, který pochopil důsledky vlastní práce dřív než ostatní. Právě proto byl odsunut stranou. Možná v tom spočívá jeho skutečný odkaz.