Článek
Dnes u nás byla maminka. Maminka mojí ženy. Vlastně tak trochu i moje, protože po těch letech už se to jinak říct ani nedá. V klidu jsem si psal text, článek, který jsem chtěl vložit na Medium.cz, a měl jsem ten příjemný pocit, že dům je na chvíli tichý, uspořádaný a pod kontrolou. To jsou okamžiky, které u nás doma netrvají dlouho, ale o to víc si jich vážím.
Pak se rozrazily dveře. Ne dramaticky, ale dostatečně na to, aby bylo jasné, že klid skončil. Jako mrazivý víchr vpadla do místnosti manželka, za ní její maminka, a s nimi ten zvláštní druh energie, který s sebou návštěva přináší, i když je vítaná. Dům se během několika vteřin přepnul do rodinného režimu, ve kterém se všechno řeší najednou a nikdo přesně neví proč.
Manželka nabídla mamince kávu, kávu s mlékem a automaticky ji udělala i mně. To jsem s lehkou ironií okomentoval poděkováním, že jsem rád, že si všimla, že jsem tu také. Podívala se na mě tak, že bylo jasné, že humor dnes projde, ale jen pokud nebude zdržovat.
Maminka si sedla ke stolu v kuchyni, která je spojená s obývákem, takže tvoří jednu velkou místnost, kde se odehrává úplně všechno, včetně debat, ticha, krbu i psů. V klidu popíjela kávu, rozhlížela se kolem sebe a mezitím uložila svého Maxíka, jak říkám jejímu jorkšírovi, který si okamžitě našel místo, odkud mohl sledovat dění, aniž by byl jeho přímou součástí. To je u něj základní strategie přežití.
Po chvíli se mě zeptala, co dělám. Odpověděl jsem, že píšu článek na Medium.cz. Podívala se na mě, pousmála se a poznamenala, že bych mohl napsat něco o naší bláznivé rodině. Možná to myslela jako legraci. Možná ne. V tu chvíli se podívala na moji manželku, která stála za mými zády, protočila oči v sloup, chytla se za hlavu a prohlásila, že to tedy rozhodně ne.
Maminka se smála. Já jsem se nesmál hned. Ta myšlenka mi ale začala vrtat v hlavě. Když už píšu, proč bych o tom vlastně nenapsal. Psaní mě baví a někdy má smysl zjistit, jestli to, co člověk považuje za obyčejné, nebude pro někoho jiného až podezřele známé.
Psaní mě provází celý život. Dřív mě lákaly příběhy s provokativním podtextem, dnes mě zajímá spíš život sám. Takový, jaký je. Možná proto, že jsem prožil dva životy. Jeden před vozíkem a druhý po havárii. Na vozíku jsem víc než třicet let a beru ho jako přirozenou součást sebe sama. Je to můj dopravní prostředek, moje posilovna i moje image. Dostanu se na něm skoro všude a někdy dokonce rychleji než ostatní. Když už nic jiného, aspoň nemusím hledat parkování.
Moje žena tohle všechno věděla už dávno. Ví to víc než deset let a nikdy z toho nedělala téma. Přijala mě takového, jaký jsem, i s vozíkem, i s tvrdohlavostí, i s tím, že některé věci dělám po svém. Já si jí vážím a obdivuji ji. Ne vždy jí to dávám najevo, ale ona to pozná jinak. Ve chvíli, kdy se něco povede a zazní to naše rodinné slovo. Pašák. Používá ho střídmě, aby neztratilo váhu, což je přístup, který se mi líbí a který se snažím napodobit, i když mi to moc nejde.
U nás doma se nehádáme. Vyměňujeme si názory. Výměna probíhá podle jasných pravidel, která se ale průběžně mění. Manželka má pravdu skoro vždycky. Maminka má pravdu vždycky úplně. Přesto vlak nejede. A já? Já jsem tady přece cápo. Aspoň teoreticky. Prakticky se to pozná hlavně podle toho, že můžu říct svůj názor jako první, než mi někdo vysvětlí, proč to tak nebude.
Hlasy se někdy zvýší, jindy se ztiší, občas se debata sama rozplyne do ticha, protože nikdo už přesně neví, kdo s čím vlastně začal. Maminka v těchto chvílích většinou mlčí. To je signál, že má pravdu a že není potřeba to dál rozebírat. Moje žena říká, že to není fér. Maminka se usměje. Já mlčím, protože vím své.
Do toho všeho tu máme psy. Když je maminka na návštěvě, jsou tři.
Tara, naše anglická buldočka, je dáma v letech. Je jí jedenáct, chrápe, chrochtá a pohybuje se s rozvahou někoho, kdo už pochopil, že spěch je přeceňovaný. Reaguje na povely pomalu, ne proto, že by jim nerozuměla, ale proto, že si nejdřív musí rozmyslet, jestli se jí to vyplatí. Když se mě někdo zeptá, kolik stála, odpovídám, myslíš i s cestou nebo bez. Ona je totiž až z Mikulova a to k nám je okolo 500 km…Když s ní jedu po kolonádě a lidé říkají, že je to krásný pejsek. Každý si o tom myslíme své. Tara je prostě anglický buldok a tím je řečeno všechno.
Pro jídlo je schopná věcí, které by od ní nikdo nečekal. Klidně udělá i kotrmelec. V tu chvíli zapomíná na věk, klouby i důstojnost. My zapomínáme na to, že jsme si slíbili, že ji nebudeme rozmazlovat.
Dax je pravý opak. Šestiměsíční rotvajler, bláznivé štěně, které bere svět jako otevřenou učebnici. Učí se rychle, hlavně když pochopí, že za povel následuje jídlo. Pro pamlsek si klidně lehne na pelíšek bez připomenutí. Šikovný pejsek. Pašák. Když to o někom řekneme, znamená to, že se snaží a že má dobrý úmysl, i když výsledek je zatím nejistý.
Maxík, mamčin jorkšír, je úplně jiná liga. Malý, opatrný, nalezenec. Nikdo přesně neví, kolik mu je let. Víme jen to, že je někde mezi Daxem a Tarou a že má výborný instinkt na přežití. Daxe se bojí, protože je velký, hlučný a ještě neví, kam patří všechny jeho nohy. Tara ho nezajímá. Maxík si při návštěvách lehne na ručník ke kamnům, stočí se do klubíčka a sleduje dění s výrazem někoho, kdo ví, že nejlepší strategie je nedělat nic a vydržet.
Psi sledují naše rodinné debaty s klidem odborníků. Jakmile se hlasy zvýší, zvednou hlavu. Jakmile se uklidníme, zase usnou. Pro ně je svět jednoduchý. Jídlo je správné vždy. Klid je lepší než pravda. Pamlsek je nejlepší argument.
Když maminka odjela a manželka vzala Daxe na cvičák, dům se ztišil. Zůstal jsem doma u krbu a sledoval oheň, jak klidně hoří. Venku byla zima, jaká na horách umí být. Uvnitř bylo teplo. Takové to teplo, kdy člověk nikam nemusí a ani nechce.
V těch chvílích si uvědomuji, že správnost možná nespočívá v tom, kdo má pravdu. Možná spočívá v tom, kdo zůstane. Kdo přijede na návštěvu. Kdo vezme psa ven. Kdo mlčí, když by mohl mluvit. Kdo řekne Pašák ve chvíli, kdy to má smysl.
Oheň pomalu dohoříval a dům byl klidný. Věděl jsem, že zítra se možná zase sejdeme, někdo zvýší hlas, někdo ho ztiší, psi budou čekat, jestli z toho něco nebude, maminka bude mít pravdu, manželka skoro taky, a já… já budu pořád cápo.
