Článek
Svět, kde se znovu rozhoduje silou
Nedávný článek v Respektu mě zaujal ne ani tak konkrétními jmény, jako spíše tónem, který z něj vyzařoval. Naznačuje, že se svět posouvá zpět k logice, o níž jsme si dlouho mysleli, že patří do minulosti. K logice, v níž o osudu zemí a lidí nerozhoduje právo, dohody či hodnoty, nýbrž prostá síla.
Prohlášení o „naší polokouli“, otevřené mluvení o správě cizí země kvůli jejím surovinám nebo úvahy o připojování strategických území by ještě před několika lety zněly jako karikatura imperiální politiky. Dnes zaznívají zcela vážně, bez rozpaků a bez snahy je zakrýt vznešenými frázemi o demokracii či ochraně lidských práv. Už samotná otevřenost tohoto jazyka působí znepokojivě, protože naznačuje, že autoři těchto výroků necítí potřebu své kroky obhajovat.
Ještě znepokojivější je skutečnost, že podobný slovník používají různé mocnosti napříč světem. Nejde přitom o shodu ideologií ani o totožné politické cíle. Společná je jim logika, podle níž je svět prostorem k rozdělení, vliv je něčím, co se bere, a slabší mají mlčet. Rozdíly mezi Východem a Západem se v tomto ohledu začínají stírat. Ne na úrovni deklarovaných hodnot, ale v praktickém politickém chování, které se stále více opírá o sílu než o pravidla.
Lidská práva, mezinárodní právo nebo suverenita států se v takovém pojetí stávají pojmy druhého řádu. Používají se tehdy, kdy se to hodí a odkládají ve chvíli, kdy překážejí zájmům silnějšího. Nejde o cynickou interpretaci reality, nýbrž o vývoj, který je dnes slyšitelný přímo z úst politických lídrů a který se promítá i do konkrétních kroků na mezinárodní scéně.
Pro malé a střední státy, zejména v Evropě, z toho vyplývá nepříjemná otázka, na čem vlastně stojí jejich bezpečnost. Pokud se i tradiční spojenci otevřeně hlásí k politice síly, ztrácí se jistota, že dohody platí bez ohledu na momentální výhodnost. Bezpečnost se tak přestává opírat o předvídatelnost a začíná záviset na aktuální konstelaci zájmů. Neznamená to, že by bylo namístě propadat panice. Znamená to však nutnost většího realismu a schopnosti číst svět takový, jaký skutečně je.
Historie opakovaně ukazuje, že období návratu neomezené mocenské politiky bývají nestabilní. Ne proto, že by všichni aktéři usilovali o konflikt, ale proto, že mizí jasně dané mantinely. S jejich posunem se zároveň posouvá i hranice toho, co je ještě považováno za přijatelné. Právě v takových obdobích dochází k chybám, které mají dlouhodobé následky.
Tento text není výzvou k odsuzování jedné konkrétní země ani jednotlivých politiků. Je spíše upozorněním, že svět, v němž jsme si zvykli spoléhat na pravidla, se mění. Zároveň připomíná, že tuto změnu nelze ani idealizovat, ani přehlížet. Dějiny totiž opakovaně dokazují, že logika síly se dříve či později dotkne i těch, kteří se domnívají, že stojí stranou.
