Článek
Letní kino ve Slaném má své nezaměnitelné, hluboké kouzlo.
Patří zkrátka mezi top kina široko daleko, a to naprosto právem – letos totiž slaví úctyhodných 65 let svého fungování a ta jedinečná, léty prověřená atmosféra tisíců filmových večerů je tam prostě cítit.
Sedíte schovaní mezi stromy, voní tam les a letní večer.
Nad hlavou vám svítí skutečné hvězdy a plátno před vámi se rozzáří jako okno do úplně jiného světa.
Všichni moc dobře víme, že dřevěné lavičky nejsou zrovna pohodlné a po hodině už nevíte, jak si sednout a i komáři tu mají své žně, ale to k tomu prostě patří. Alespoň jednou za rok to musím zažít.
Vylepšíte si to tím, že si u dřevěného stánku, vždy s milou obsluhou, která by vám snesla i modré z nebe, koupíte kelímek s kafem a pytlík brambůrků, se kterým pak potmě spokojeně šustíte, a užíváte si tu dokonalou, svobodnou pohodu.
Když jsem před sedmnácti lety viděla úchvatný dokument This Is It, který Michaela Jacksona ukazoval jako usměvavého hudebního génia, hluboce to na mě zapůsobilo. Do letňáku jsem proto odcházela s těšením na nový životopisný snímek Michael.
Čekala jsem příběh o chlapovi, který něco dokázal, a myslím, že v tomto směru už nebude nikdy překonán. Jenže nový film mi tenhle nablýskaný obrázek rozbil na kusy.
Až doteď jsem vlastně vůbec netušila, jak hrozně brzy jeho práce na kariéře začala. Vždyť on stál na pódiu už jako šestiletý kluk. Když se jako běžný divák díváte na staré záběry kapely Jackson 5, vidíte usměvavého, energického chlapce. Vypadá to, že je s mikrofonem v ruce nejšťastnější na světě.
Ta krutá pravda za oponou ale neskutečně mrazí.
Michael, ten malý hodný chlapec, neměl na výběr. Za celou tou ohromnou slávou stál jeho otec Joe. Diktátor, který si na vlastních dětech neúprosně a tvrdě léčil své vlastní mindráky a nesplněné sny.
Ano, dostal je na úplný vrchol, udělal z nich hvězdy, ale cena, kterou za to ten kluk zaplatil, byla zničující.
Dětství v jejich domě neexistovalo.
Nechyběla tam jen hra na schovávanou s kamarády, chybělo tam i to nejobyčejnější pohlazení před spaním. Místo něj vládl jen čistý strach.
Z plátna na mě dýchla ta šílená chvíle, kdy bratři přijeli domů úplně vyčerpaní po koncertě, ale otec nebyl spokojený s nějakým krokem. Tak ten malý, k smrti unavený kluk musel jít a uprostřed noci znovu a znovu trénovat, dokud to nebylo bezchybné. Když se ohradil, že je unavený, přišel tvrdý trest a surové bití opaskem.
A matka?
Ta sice byla milující, ale stála v tichosti v pozadí. Nedokázala se svému muži postavit a své děti před touhle hrůzou ochránit.
Když tohle všechno vidíte, najednou vám dojde, proč se z dospělého krále popu stal člověk, nad kterým mnozí jen kroutili hlavou.
Ten kontrast jeho života byl naprosto bolestný.
Na jedné straně stál na pódiích vyprodaných obřích stadionů, kde fanynky omdlévaly, plakaly a v hysterii křičely jeho jméno. Na straně druhé ho po koncertě čekala obrovská, prázdná a bolavá samota.
Když vám totiž někdo takhle surově ukradne dětství, vaše zlomená duše si ho prostě začne hledat později.
Vystavěl si obrovský pohádkový ranč s kolotoči, protože jako malý kluk na žádném nikdy neseděl. Zavíral se do pokoje a četl si dětské knížky o Petru Panovi, protože v tom bezpečném, vymyšleném světě chlapce, který nikdy nedospěje, mu bylo mnohem lépe než v realitě.
Bylo mi z toho neskutečně smutno.
Měl miliony příznivců, kteří by pro něj dýchali, ale jeho nejlepšími přáteli se stala zvířata.
Všude s ním cestoval šimpanz Bubbles, choval dokonce obrovského hada.
Proč?
Zvíře po vás totiž nic nechce. Zvíře vás nesoudí, nestará se o to, kolik máte na účtu, a hlavně vás neprodá novinářům.
A když si uvědomíte, že tím nejbližším dospělým člověkem v jeho životě byl nakonec chlap z jeho vlastní ochranky, kterého si musel platit, dolehne na vás divné temno.
Měl celý svět, a přitom neměl vůbec nic.
A právě pod těmi hvězdami jsem to pochopila.
My si často vůbec neuvědomujeme, jaké bohatství máme, když žijeme obyčejný život.
Co to vlastně znamená mít svobodu a nemít strach z toho, kdo na vás doma čeká.
Znamená to ten neviditelný, nádherný pocit bezpečí, když odemknete dveře a víte, že vás tam nikdo nebude soudit podle výkonu.
Že nebudete potrestáni za to, že nejste dokonalí!
Často zapomínáme, jaký je to dar, když máme zdravé děti, které můžeme jen tak obejmout, když máme skutečné přátele, se kterými jdeme na kávu pro radost, a koníčky, které děláme jen pro sebe, ne pro potlesk davů.
To je ta největší životní výhra!
Žádné miliony ani vyprodané haly totiž nedokážou slepit zničenou duši a nenahradí pocit, že vás má někdo rád prostě jen proto, že jste.
Snímek sice jasně naznačuje pokračování, ale já odcházela domů s pocitem, že to hlavní už bylo řečeno.
Je nesmírně těžké sledovat životní dráhu někoho, u koho už dopředu znáte ten hořký konec. Zůstala ve mně obrovská lítost nad zlomeným člověkem, ale zároveň o to větší obdiv.
Protože i z tak hluboké tmy a bolesti dokázal ten malý kluk, kterému vzali dětství, stvořit hudbu, která tu s námi bude napořád.
