Článek
Právě teď je ten nejlepší čas připomenout si, jak obrovskou moc má v rukou pedagog. Jde o to, co v nich svými slovy zanechá.
Dodnes si ten moment pamatuji naprosto přesně. Bylo mi patnáct a na hodině českého jazyka jsme dostaly za úkol napsat slohovou práci. Téma znělo jasně: Popis mojí nejoblíbenější osoby.
Zatímco většina mých spolužaček bez velkého přemýšlení psala o svých maminkách nebo babičkách, já měla okamžitě jasno. Můj idol byl tehdy Jožo Ráž. Znala jsem texty Elánu nazpaměť, obdivovala jsem jeho energii, přímost a to, jak si za všech okolností stál za svým. Byla to pro mě srdeční záležitost.
Do toho slohu jsem dala úplně všechno. Psala jsem ho s obrovskou láskou a nadšením, protože mě to zkrátka strašně bavilo. Bavilo mě hledat ta správná slova, skládat věty tak, aby měly rytmus, a popisovat někoho, koho jsem si tolik vážila. Když jsem práci odevzdávala, věděla jsem, že je perfektní. Gramaticky, esteticky, rozsahem. Byla bez jediné chybičky. Byla jsem na sebe upřímně hrdá.
A pak přišlo hodnocení.
Moje profesorka češtiny se na mě podívala a pronesla větu, kterou mi v hlavě vypálila napořád:
„Sloh je na jedničku, Petro. Ale jak vy můžete vědět, jestli doma nemlátí manželku?!“
A na vysvědčení mi z češtiny přistála dvojka.
Nezadělala mi tím na celoživotní trauma. Nehroutila jsem se po nocích. Ale to, co ve mně ta jedna jediná věta probudila, byl obrovský, hořký pocit nespravedlnosti. Pocit, který jsem vůbec nemusela zažít, kdyby dospělý člověk s pedagogickým vzděláním dokázal vážit svá slova.
V patnácti letech nevíte, že se můžete bránit. Věříte v autoritu kantora. Neuměla jsem se tehdy za sebe postavit a říct:
„Paní profesorko, vy máte hodnotit můj pravopis, moji slovní zásobu a schopnost vyjádřit myšlenku. Nemáte hodnotit můj hudební vkus svými dospěláckými, cynickými domněnkami.“
Dnes už bych to dokázala. Dnes už bych se zeptala, jak ona ví, jestli náhodou maminka tady Danuš svou dceru doma nemlátí, nebo jestli maminka jiné spolužačky netrápí doma kočky nebo manžela. Ale tehdy jsem jen sklopila oči a přijala nespravedlivý trest za něco, co jsem udělala nejlépe, jak jsem mohla.
Jak neuvěřitelně hluboko se dokážou podobná slova vrýt do paměti, mi nedávno potvrdila i moje kamarádka.
Je to úžasná, velmi citlivá a empatická učitelka. Vyprávěla mi, jak se kdysi dávno u stolečku omylem srazila s jednou prvňačkou a s úsměvem jí řekla, že je jako „slon v porcelánu“. Kamarádka to nebrala vůbec špatně a ani v nejmenším to nemyslela zle.
Přesto za ní ta samá žákyně po třiceti letech přišla a řekla jí, že si tuhle jedinou větu dodnes pamatuje. Třicet let. I taková zdánlivá drobnost utkví dětské duši.
Proč to vlastně píšu? Ne proto, abych si po letech vyřizovala účty s jednou profesorkou. Píšu to jako apel na všechny, kteří po prázdninách znovu předstoupí před tabuli.
Učitelé, važte svá slova!
Hodnoťte vědomosti, snahu a talent. Netahejte do školních lavic své vlastní frustrace, předsudky a cynismus. Dětský svět potřebuje hrdiny, ať už jsou to babičky, nebo rockové hvězdy. A pokud dítě napíše dokonalý text o někom, koho obdivuje, zaslouží si jedničku. Bez ironických poznámek a bez předsudků.
Všem školákům přeji, ať letos potkávají jen takové pedagogy, kteří v nich uvidí nepopsaný list plný potenciálu, a ne prostor pro své vlastní domněnky.
A vám všem, kteří si v sobě nesete podobný starý šrám ze školních let – nezapomeňte, že ta tehdejší dvojka nebyla vizitkou vašeho talentu. Byla jen zrcadlem člověka, který stál před tabulí.
