Článek
Jsou kapely, které posloucháte. A pak jsou kapely, které máte zaryté hluboko pod kůží. Pro mě je tou kapelou Elán.
Moje láska k nim začala už v dětství. Zatímco ostatní si pouštěli dětské písničky, já už v raných letech rezonovala s texty jako „Nie sme zlí“. Jožo Ráž pro mě byl hrdina – milovala jsem ho nejen jako frontmana, ale i pro jeho přímé a nekompromisní názory.
Poprvé jsem kluky viděla naživo, když mi bylo 15 let. A byl to rock, jak se patří! Se spolužačkou Radkou jsme tehdy utekly z přísného dívčího internátu, kde byl režim tvrdý jako vězení a vycházky povolené jen od tří hodin odpoledne, a to jen na jednu hodinu. Dokonce i třeťačky nám tehdy říkaly, že by si tohle v životě nedovolily. Ale my rebelovaly a vyskočily oknem za svým snem.
A výsledek? Celá kapela se mi tehdy podepsala na džíny. A to, že mě Jožo při focení držel za stehno? Pro patnáctiletou holku zážitek na celý život!
Moje fascinace Jožem byla tak velká, že když jsme měli ve škole psát slohovou práci na téma „Moje nejoblíbenější osoba“, měla jsem okamžitě jasno. Ostatní spolužačky psaly o rodičích nebo babičkách, ale já měla frontmana Elánu nastudovaného od dětství. Sloh musel mít nejméně stranu a půl. Napsala jsem ho bravurně, byl naprosto perfektní.
Jenže paní profesorka mi tehdy zkazila vysvědčení dvojkou z českého jazyka. Prý: „Sloh je na jedničku, Petro. Ale jak vy můžete vědět, jestli doma nemlátí manželku?!“ V té době jsem byla ještě mladá holka. Neuměla jsem se za sebe postavit, věřila jsem v autoritu profesorů a mlčela jsem. Dnes už vím, co bych jí odpověděla: „A jak vy, paní profesorko, víte, jestli maminka tady Danuš svou dceru doma nemlátí?“ Tehdy mě to zranilo, ale mou lásku k Elánu to nezlomilo.
Střih. Je rok 2026 a já stojím v O2 areně. Lístky do VIP zóny jsem dostala od svého syna k Vánocům. Chtěla jsem zážitek a chtěla jsem ho strávit s ním. A vybral naprosto dokonale! Výhled byl úžasný.
Když se rozhlédnete kolem sebe, dojde vám, že se tam sešly snad všechny Husákovy děti. A pak zazněly první tóny. V tu vteřinu se mi proudem spustily slzy. Nebyl to smutek. Byly to vzpomínky na bezstarostné dětství. Najednou se vrátil ten vzácný, hluboký pocit bezpečí.
Smrtka na pražskom orloji
Koncert odehráli na 100%. Jožo odzpíval celý koncert ve stoje. Žádný shrbený stařec, ale pořád ten stejný, rovný chlap s tou svou neuvěřitelnou energií! Na tomhle koncertě bylo nejkrásnější to, jak dokázal spojit všechny věkové kategorie, a hlavně – na pár hodin znovu spojil dvě republiky v jedno srdce.
Takže, legendy ze skupiny Elán, děkuji vám. Děkuji za ten nezapomenutelný zážitek, za pocit sounáležitosti a za ten ztracený pocit bezpečí, který jste mi na jeden večer vrátili.
Ať vám zdraví slouží! 🇸🇰🇨🇿❤️
