Článek
Všichni mluví o tom, jak to byl skvělý člověk, jaká je to obrovská tragédie a jak moc bude chybět.
Běhá mi z toho mráz po zádech. V hlavě mi totiž pokaždé vyskočí jedna velmi nepříjemná otázka:
Kde jsme všichni byli, když ten člověk ještě žil? Proč si schováváme slova lásky, obdivu a pochopení až na chvíli, kdy už je dotyčný nemůže slyšet?
Proč si nasazujeme dokonalou masku, za kterou nechceme vidět.
Žijeme v době, kdy se úspěch a síla nosí jako výkladní skříň. Každý z nás občas hraje hru, že má všechno naprosto pod kontrolou. Chodíme do práce, staráme se o rodiny, usmíváme se na fotkách.
Jenže pod touhle maskou se u mnoha lidí skrývá strašné osamění, úzkost nebo tlak, který už zkrátka sami nedokážou unést.
Sledujeme se na internetu, ale vlastně netušíme, jak se ten druhý doopravdy cítí. Ptáme se „Jak se máš?“, ale ve skutečnosti nechceme slyšet upřímnou odpověď – obzvlášť, pokud je smutná nebo složitá.
Často raději děláme, že nic nevidíme, protože se bojíme, že to bude trapné, nebo že se zapleteme do cizích problémů.
Proč je tak těžké říct si o pomoc?
Často si pak říkáme: „Proč nic neřekl? Proč nepožádal o pomoc, když mu bylo nejhůř?“ Jenže ono je to v dnešním světě pro spoustu lidí téměř nemožné.
Říct si o pomoc totiž vyžaduje obrovskou odvahu. Znamená to sundat masku silného člověka a ukázat světu svou slabost. A z toho máme strach.
Bojíme se, že nás lidé začnou odsuzovat.
Bojíme se, že budeme pro ostatní přítěží, nebo že se na nás budou dívat s lítostí.
Když se člověk topí v problémech nebo psychické bolesti, jeho vlastní mozek se totiž stává jeho největším nepřítelem. Začne mu systematicky namlouvat, že nikoho nezajímá a že na jeho pocitech nezáleží.
Vytvoří naprostou iluzi izolace – pocit, že je na všechno úplně sám a že by svými starostmi ostatní jen obtěžoval.
Ten vnitřní hlas dokáže být tak krutý a přesvědčivý, že člověk nakonec uvěří tomu, že by snad lidem kolem něj bylo líp, kdyby tu nebyl.
Připadá si neschopný, protože všichni ostatní kolem něj vypadají tak šťastně a bezchybně.
Čím hlouběji v té tmě člověk je, tím těžší je natáhnout ruku a někoho chytit.
Často uvnitř křičí o pomoc, ale navenek jen potichu sedí a usmívá se, aby nikoho neotravoval.
Tenhle přístup je zrcadlo pro nás všechny. Máme kolem sebe lidi, ale vlastně jsme strašně sami.
Slzy na pohřbu pak už nikomu život nevrátí, ale všichni přesně vědí, co měl ten člověk udělat jinak, jak mu mohl někdo pomoct a jak moc jim chybí. Jenže tyhle slzy už jsou k ničemu.
Lidé často neodcházejí proto, že by kolem sebe nikoho neměli. Odcházejí proto, že kolem nich sice byli všichni, ale vlastně nikdo. Nikdo, kdo by udělal ten první krok za ně, když oni sami už neměli sílu mluvit.
Zkusme to jinak, dokud je čas.
Tento text nepíšu proto, abych někoho soudila. Píšu ho jako velkou prosbu. Pro sebe i pro vás.
Nenechávejte si objetí, slova podpory a upřímný zájem až na chvíle, kdy lidem kupujeme věnce. Tam už nepomůžou. Pomáhat musíme teď.
Nečekejte, až vás někdo sám požádá o pomoc – spousta lidí to prostě nedokáže. Až příště uvidíte kamaráda, kolegu v práci nebo někoho z rodiny, kdo sice funguje, ale v očích má divný smutek, nespokojte se s rychlou odpovědí „Jsem jen unavený“.
Zeptejte se znovu. Dejte najevo, že tam jste a že je v pořádku nebýt v pořádku. Bez odsuzování, bez chytrých rad. Jen jako člověk pro člověka.
Dokud dýcháme, dokud jsme tu.
Opatrujte se. A myslete na své blízké.❤️
Věnováno vzpomínce na paní doktorku. A věnováno nám všem.
