Článek
Příběh Bohuslava Jiruše je v našem uspěchaném světě jako zjevení. Máme tu člověka, který před více než stoletím zapečetil své vzpomínky, dopisy nebo snad důkazy o tajné lásce k neznámé ženě, a požádal nás o trpělivost. A pak jsme tu my – generace, která chce vědět všechno hned.
V depozitáři Národního muzea leží dvě dřevěné bedny, které tam v roce 1901 uložil botanik Bohuslav Jiruš. Jeho podmínka byla jasná: Neotevírat dříve než po 200 letech. Když se v roce 2012 objevila možnost nahlédnout dovnitř pomocí moderní techniky, veřejnost řekla jasné NE. Proč nás tajemství fascinuje víc než samotná pravda?
Fascinující na tom není jen ten obsah (spekuluje se o rukopisech či identitě tajemné Therese Jančič), ale naše reakce. Když muzeum dalo lidem vybrat, zda do beden nahlédnout pomocí CT (počítačové tomografie), lidé se rozhodli, že chtějí nechat tajemství spát…
V dnešní době nás každé ticho znervózňuje. Když nám někdo neodpoví na zprávu, když cítíme ticho ve vztahu, máme pocit, že musíme ty bedny „vypáčit“. Chceme odpovědi teď. Ale ticho a tajemství nejsou naši nepřátelé. Anketa o Jirušových bednách ukázala, že hluboko v sobě stále cítíme, že některé věci mají svou hodnotu právě proto, že jsou skryté. Že respekt k času a k rozhodnutí druhého člověka je důležitější než naše zvědavost.
Ty bedny tam budou ležet ještě 75 let. My, co tu dnes jsme, se pravděpodobně nikdy nedozvíme, co je uvnitř. A je to tak v pořádku. Jirušovy bedny nám dávají důležitou lekci:
Učit se trpělivosti: Ne všechno v životě musíme rozklíčovat okamžitě.
Respektovat hranice: Každý má právo na své „zamčené bedny“ – na svá tajemství, která nejsou připravena k odhalení.
Důvěřovat procesu: To, co je uvnitř, tam zůstane. Čas nic nezkazí, jen tomu dodá na hodnotě.
Možná i ve vašem životě je teď nějaké „ticho“, které vás trápí. Zkuste se na něj podívat jako na Jirušovy bedny. Možná v něm není nic strašného, možná je to jen vzácný odkaz, který potřebuje svůj čas, aby mohl být jednoho dne v klidu otevřen.
Někdy je největším projevem lásky a úcty nechat věci prostě tak, jak jsou. Zamčené a v bezpečí.
