Článek
Jenže vy jste z toho vztahu prostě vyrostli.
Zůstala jen setrvačnost a možná i trochu nuda a prázdno.
Co dál?
Uděláte to, co dělají ostatní. Myslíte si, že to zachráníte zásnubami. Že na té nudě něco změní třpytivý kroužek. A aby toho nebylo málo, celé to definitivně zabetonujete hypotékou na třicet let dopředu.
Sázet na to, že cihla a šperk oživí vztah, ze kterého jste dávno vyrostli, je jako koupit si drahé předplatné do fitka, kam stejně nikdy nevkročíte.
Je to jen zoufalý pokus přikrýt plesnivou podlahu novým kobercem a doufat, že to pod ním přestane smrdět.
Jako zkoušet resuscitovat mrtvolu tím, že jí koupíte dražší značkové hadry. Sice to v té rakvi vypadá o něco lépe, ale srdce to fakt nerozběhne.
A tak se ptám.
Kdo je tady vlastně srab?
Je to ten, kdo raději navlékne prsten a pohřbí se zaživa do nudy, protože se bojí řečí okolí?
Nebo je srab ten, který si to přizná, rozsekne a vztah ukončí?
Všichni se tak strašně bojíme být těmi „zlými“, kteří rozbijí nefunkční věc, že raději utopíme vlastní život do předvídatelné nudy. Zpovídáme se ze zbabělosti a říkáme tomu „stabilita“.
Zní to jako otázka, nad kterou by člověk měl dlouho přemýšlet, ale realita je vlastně jednoduchá: Zrušit zásnuby bolí pár měsíců. Žít v nudě a setrvačnosti bolí desítky let.
Proč si lidé tak často vybírají tu druhou možnost?
Protože mají pocit, že zrušit svatbu v době, kdy už jsou rozdané prstýnky, je obrovské selhání. Bojí se ostudy, pohledů rodiny a té obrovské práznoty, která po partnerovi zbude. Takže si raději nasadí růžové brýle a nastoupí do vlaku, který jede do slepé koleje. Nebo možná do pekel.
Zásnuby a hypotéka se dají zrušit. Stojí to peníze, nervy a je to nepříjemné. Ale je to jen papír, smlouva a majetek. Všechno tohle se dá vyřešit, rozdělit nebo vyhodit.
Ztracený čas a vnitřní mrtvo se vrátit nedají. Žít dál po boku někoho, s kým už vás spojuje jen společná lednice, je ta nejvyšší daň, jakou můžete zaplatit.
Sbalit si kufry v momentě, kdy už máte naplánované menu na svatební hostinu, vyžaduje mít sakra „koule“.
Když detaily vypadají dokonaleji než samotný vztah.
Pro mě je odpověď jasná a vlastně jsem tohle udělala v dlouholetém vztahu. Tisíckrát raději udělat ten nejtěžší krok, zrušit to, ustát trapnost okolí, vztek, odžít si to, zapracovat na sobě a jít dál než prožít život v čekárně na něco lepšího, co nikdy nepřijde.
Jak to vidíte vy? Je lepší včas couvnout ze špatného závazku, nebo raději zatnout zuby a žít v pohodlné nudě?
