Článek
Znáte to. Kamarádka mi zastaví před domem, auto je narvané nákupními taškami a já ještě v autě začínám hledat klíče. Už dopředu vím, že až ty tašky vezmu, budou se mi zařezávat do dlaní tak hluboko, že brzy uvidím vlastní kosti. V hlavě mi blikne alarm: Kde mám klíče?!
Moje kamarádka za volantem nahodí ten svůj výraz a odevzdaně mě sleduje. Určitě si myslí: „A je to tu zase?!“
„Nechala jsem je doma, stoprocentně jsem je nechala v zámku,“ začnu zmatkovat a jednou rukou začnu v kabelce provádět něco, za co by se nemusel stydět ani kouzelník Pokuston od Králíků v klobouku. Moje kabelka má sice jen dvě kapsy, ale v tuhle chvíli do každé sáhnu minimálně pětkrát, jako by se tam ty klíče měly každou vteřinu narodit!
Místo klíčů z hlubin kabelky lovím:
* Účtenku z roku 2023.
* Pomádu na rty, která se mi už týden úspěšně schovává, aby mi teď mohla vlézt do cesty.
* Hrst drobných, které se z peněženky vysypaly, i když je zip zapnutý na doraz. Asi taky kouzlo.
* Jeden starý bonbon, co tam určitě čeká na horší časy.
V tuhle chvíli mám pocit, že když v té kabelce pořádně zalovím, vytáhnu i celý traktor s vlekem a s pytlem brambor, ale klíče prostě NEE. Kamarádka je vždy v klidu, i když už by se nejradši viděla doma.
A pak se to stane. Sáhnu do kapsy u bundy. A jsou tam. Dala jsem si je tam schválně! Abych je měla po ruce a nemusela je hledat!! Jenže můj mozek tuhle informaci smazal přesně ve vteřině, kdy jsem v obchodě uviděla slevu na kotletu.
V tuhle jedinou chvíli, kdy lezu z auta s nákupem, upřímně lituju, že nemám chlapa. Ne kvůli romantice, ale aby mi odnesl ty narvané igelitky, mě si hodil přes rameno a otevřel dveře. Aspoň bych nemusela pokaždé provádět tenhle průzkum v pidi kabelce a kamarádka ze mě zase o kousek nepovyrostla.
Máte to taky tak, nebo jste ty podezřelé bytosti, co klíče najdou na první dobrou?
